Transporty na vyšší pracoviště… když to nejde po dobrém, tak tedy po zlém?

Dnešní zajímavost je z právnického prostředí… Asi všichni vědí, jak obtížné je pro záchranku někdy předat do nemocnice pacienta, zvlášť bez předchozího „aviza“ – ostatně není to tak dlouho, co na tohle téma proběhla i maličká mediální přestřelka s oficiálním závěrem, že nemocnice rozhodně nepochybila, když pacienta od záchranky nepřevzala.

No a teď si představte, že zhruba ve stejné době, ale na jiném místě ČR v malé okresní nemocnici zemřel pacient poté, co velké spádové pracoviště jeho přijetí „z kapacitních důvodů“ sloužící lékařce – telefonicky v nenahrávaném hovoru – odmítlo. Věc skončila u soudu – a co byste řekli, jak to dopadlo…? Ano – správně. Odsouzena byla mladá lékařka z malé nemocnice, protože lékař z vyššího pracoviště přece „pouze informoval lékařku z menší nemocnice o kapacitních problémech, ale kdyby tam nakonec pacienta přivezli, nezbylo by, než se o něj postarat. 

Vedení příslušné zdravotnické záchranné služby navíc jednoznačně potvrdilo, že k převozu pacienta na tzv. „vyšší pracoviště“ nebo do centra specializované péče není potřeba souhlasu tohoto pracoviště a převoz by byl zajištěn na základě pokynu lékařky menší nemocnice.“

Jinými slovy – mladá doktorka někde z okresu dostala „flastr“, protože postupovala tak, jak se to roky dělá – nedokázala poslat do „patřičných míst“ vlčáky z kliniky (aby taky jo, když ji možná budou za rok zkoušet u atestace), záchranka se hrdinsky přidala na „správnou stranu barikády“ („My že bychom se někdy ptali, s kým to máte domluvené? Ale jděte… Prostě měla zavolat a my bychom pacienta samozřejmě převezli…“).

Všichni vědí, jak to v reálu chodí, že předání pacienta často nemá daleko k doprošování a záchranka bez jasného sdělení, kam mají pacienta předat, rozhodně nikam nevyjede („To určitě – naložíme si ho, a co pak s ním?“), ale spravedlnost je evidentně fakt slepá a hluchá… Smutný příběh…

Zdroj: Mach J. Právní poradna, Tempus medicorum 7/8, 2018, 31-32