Jak z první pomoci udělat pomoc poslední – aneb Je to marný, je to marný, je to marný…

Snaha médií za každou cenu vyvažovat bulvární pseudosenzace „pozitivními“ příspěvky vede občas opravdu k tragikomickým výsledkům ve stylu „my vás potěšíme, i kdybychom vás u toho měli zabít“. Těžko si představit článek v seriózním médiu, kde by byl oslavován hrdinský čin policisty, který „samopalem rozstřílel zapnutá světla zaparkovaného automobilu, aby zabránil vybití baterie.“ Přesto, co se první pomoci týče, vychází články popisující srovnatelně vydařené skutky celkem běžně, a nikdo se nad tím nějak moc nepozastavuje. Mezi perly poslední doby patří například tento článek (poselství pro veřejnost: až uvidíte někoho v křečích, tak ho popadněte, narvěte na motorku nebo do auta a maximální rychlostí odvezte do nemocnice, i kdybyste u toho měli zabít jeho, sebe, a pokud možno i pár lidí okolo…). Dílo, které lze s trochou nadsázky (ale fakt jen s malou trochou nadsázky), považovat za návod k trestnému činu ublížení na zdraví z nedbalosti, resp. z blbosti, si přečte tak řádově půl milionu lidí. Bomba.

Z obdobného soudku je i další perla tohoto týdne – pro změnu na téma „vytahování jazyka u febrilních křečí“. Článek o to horší, že nesprávné jednání zdravotníka jiní zdravotníci chválí a potvrzují, jak skvěle to udělal a bezpochyby zachránil holý život. Teď jen nevím – bylo jim „jen“ hloupé negativisticky říct, že postup nebyl „úplně ideální“, nebo myšlenka vytahování jazyků u bezvědomců fakt přežila i do další generace? Ještě pořád se divíme laikům, že podobné blbosti tak rádi dělají?

Pro jistotu – a co že je na tom „tak špatně? Je toho docela dost:

* Co se týče „epileptika“ – přesněji řečeno člověka v bezvědomí s křečemi – to poslední, co potřebuje, je nějaké bezmyšlenkovité „rychle rychle“ stěhování do nemocnice. To je nejlepší cesta, jak nebožáka, který nevnímá a nemůže se bránit, díky nevhodné poloze udusit. Základní a nejdůležitější pomoc u pacienta s epileptickým záchvatem je zabránit sekundárnímu úrazu (pád ze židle, ze schodů…) a jakmile křeče odezní, přesvědčit se o obnovení dýchání. V mnoha případech křečí totiž ve skutečnosti podstatou stavu není epileptický záchvat, ale kritická porucha funkce srdce, a každá minuta zpoždění v rozpoznání stavu a zahájení resuscitace má pro pacienta zásadní negativní dopad.

* Tahání jazyka (v některých případech ještě „vylepšené“ o vypáčení čelisti nejlépe šroubovákem a následné přišpendlení jazyka ke rtu) je další šílená praktika. Za prvé – je to zbytečné, protože daleko efektivněji, elegantněji a hlavně spolehlivě lze téhož dosáhnout prostým zákonem hlavy. Za druhé – a hlavně – je to nebezpečné. Hrozí při tom totiž nebezpečí poranění cév na spodní straně jazyka a krvácení, stejně jako podráždění krku a zvracení. Obojí může vést ke vdechnutí krve nebo žaludečního obsahu do plic, což může být pro postiženého smrtelná komplikace.

Pokud podobná zvěrstva páchá laik, můžeme tak maximálně pokrčit rameny a zakroutit hlavou, kde na takovou pitomost přišel. Pokud to udělá „člověk od fochu“ a ještě o tom nechá napsat článek do novin, je to zejména smutný a depresivní obraz o stavu odbornosti zdravotníků. Ale zase nepochybuji, že stát se to v nemocnici, tak to bude, jako každý správný ošetřovatelský úkon, v ohledákách podtrženo MODROU (NIKDY NE ZELENOU!) pastelkou. A všechno bude tím pádem pěkně v ažůru…

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Když jsem psal článek o úskalích syndromu skupinového myšlení, ani jsem netušil, jak aktuální bude ještě dříve, než vyjde…