Z deníčku soudního znalce: kauzalita vs. „ztráta šance“ – jsou zdravotníci v ohrožení?

Jedním z mýtů, který nabývá na aktuálnosti i v současných diskuzích o potřebnosti některých zásahů záchranné služby, je pocit, že i kdyby se záchranář dopustil chyby (například by nerozpoznal infarkt) a pacient by následně např. měl trvalé následky nebo dokonce zemřel, bylo by velmi obtížné prokázat nepochybnou „příčinnou souvislost“ (kauzální nexus) mezi pochybením a následkem. Jinak řečeno – není možné s jistotou tvrdit, že i kdyby záchranář onen infarkt rozpoznal a pacienta by směroval přímo do kardiocentra, pacient by býval následky neměl (nebo nezemřel), jak se stalo poté, co byl odvezen na místní chirurgii s domnělým „žlučníkem“ a odpovídající ošetření se tak významně zdrželo. Případná trestní odpovědnost by tak byla prakticky vyloučená.

Takový výklad byl ještě v minulém století celkem běžný a odpovídal tehdejší soudní praxi. Časy se ale změnily a postupně i české soudy dospěly k přesvědčení, že postavení pacienta je v tomto případě nerovnoprávné, protože s jistotou nelze v medicíně prokázat prakticky nic, a to zejména v případě „pasivního zásahu“, tj. tehdy, pokud zdravotník nekoná, i když by konat měl a mohl.

Tyto skutečnosti vedly k odklonu od požadavku na prokazování kauzálního nexu a postupně se začalo prosazovat zohlednění tzv. „ztráty šance“ (loss of chance). Podle ní soudy zkoumají a „odhadují“ pravděpodobnost dosažení určitých šancí, pokud by byl zvolen určitý postup ze strany zdravotníka a vše pak porovnávají s předpokládanými následky v případě, pokud by zdravotník nezasahoval do přirozeného stavu věcí. Jinak řečeno, vychází se z toho, jaké by v případě lékařského postupu lege artis byly statisticky šance (prognózy) na vyléčení, zmírnění následků onemocnění, odvrácení smrti či prodloužení života pacienta o určitou dobu.

Zásadní průlom přineslo rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2008, ve kterém Ústavní soud k této otázce uvedl, že nic nebrání soudům, aby požadavek „stoprocentně“ prokazované příčinné souvislosti přehodnotily a přijaly adekvátnější a realističtější výklad, který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Podle přesvědčení Ústavního soudu se více přibližuje možnosti spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu zdravotník – pacient, v němž má z mnoha důvodů, avšak především z důvodů znalostních, převahu moci právě zdravotník. Tento pohled později potvrdil i Nejvyšší soud.

Kauzalita (jistá souvislosti) tak byla nahrazena probabilitou (pravděpodobná souvislost).

Vztah mezi příčinou a následkem, který je v právu nutným předpokladem vzniku odpovědnosti, je tedy modifikován ve prospěch snížení tíže důkazního břemene na straně žalobce. Jinak řečeno, k odsouzení zdravotníka nyní nemusí žalující strana s jistotou prokázat, že zdravotník mohl následek (smrt, invaliditu…) nepochybně odvrátit, ale postačí prokázat, že kdyby postupoval „lege artis“, šance na odvrácení následku by byla významně větší.

Tento pohled bohužel samozřejmě přináší významně větší riziko vzniku trestní odpovědnosti právě v situacích, kdy správně provedený zásah zdravotníka významně zvyšuje naději na záchranu (a přitom ex-post není příliš možností chybné rozhodnutí účinně opravit) – tedy například právě v záchranné službě.

Jen malou útěchou může být to, že díky uplatnění stejného principu v novém Občanském zákoníku byla zrušena absolutní odpovědnosti za škodu a byla nahrazena principem náhrady škody v poměru k pravděpodobnosti jejího způsobení ve smyslu § 2925 občanského zákoníku. Otázka pravděpodobnosti se pak promítá i do určování výše odškodného, což ovšem potěší spíše pojišťovny, než zdravotníky samotné.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz