Kde končí lékařské tajemství?

závěrečné zprávě o známé nehodě německého letadla, které kopilot úmyslně navedl do země, je kromě jiných závěrů poukázáno na to, že lékaři, ačkoliv věděli o jeho závažné dušení poruše i o tom, že jde o profesionálního pilota, informace nemoci nikomu nesdělili s poukazem na ochranu osobních údajů. Uvedená zpráva (na jejímž vzniku se podílela mimo jiné i EASA, což je Evropská agentura pro civilní letectví = oficiální orgán EU) ovšem v této souvislosti poukazuje na institut „krajní nouze“ s tím, že v daném v případě dopravního pilota s těžkou duševní nemocí by oznámením nemoci příslušným úřadům a/nebo zaměstnavateli oznamovatel zřejmě odvracel potenciální škodlivý následek výrazně závažnější, než je individuální právo pilota na ochranu osobnosti. Nemohlo by tedy jít o trestný čin. Obdobná situace se ostatně týká i případu „střelce“ z Uherského Hradiště nebo třeba případu přejetých cyklistek. S podobnými situacemi se dennodenně setkáváme i v naší praxi – jde např. o profesionální řidiče, kteří prodělali záchvat křečí s bezvědomím, pacienty se závažnou psychózou, kteří jsou (nebo to aspoň před svědky deklarují) držiteli zbrojního průkazu apod.

Takže – budeme takové situace hlásit – a když, tak komu a jak? Jsem zvědav, zda se dožiji toho, že by k tomuto problému nějaká autorita vydala srozumitelné stanovisko…

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz