Kvalita přednemocniční resuscitace profesionálními týmy – Houstone, máme problém…

Šokující pohled do zákulisí byl název přednášky na 7. kongresu Evropské rady pro resuscitaci v Budapešti, kde poprvé veřejně prezentoval dr. Petter Steen výsledky velké multicentrické studie zaměřené na kvalitu resuscitace profesionálními týmy.

Studie vzbudila velkou a zaslouženou pozornost již v Budapešti, a nyní, když vychází v prvním lednovém čísle časopisu JAMA, vyvolala odezvu prakticky všech světových agentur, zabývajících se profesionálním zpravodajstvím ze světa zdravotnictví. 

Studie vedená a zpracovaná týmem z univerzity v Oslu pod vedením jedné ze současných nejvýznamnějších osobností resuscitační vědy dr. Larse Wika proběhla v letech 2002 – 2003 souběžně u záchranných služeb ve Stockholmu, Londýně a Akershusu (Norsko). Předmětem studie bylo on-line vyhodnocování techniky provádění jednotlivých resuscitací u náhlých zástav oběhu jakéhokoliv původu u pacientů starších 18 let. Vyhodnocování probíhalo automaticky pomocí speciálně upravených defibrilátorů – monitorů Heartstart 4000 (Phillips Medical Systems) doplněných akcelerometrem umístěným v přídavné destičce. Tu nalepili resuscitující na hrudník pacienta oboustranně lepicí páskou před zahájením resuscitace. Spolu s dalšími technickými úpravami dovolil systém měření hloubky komprese s přesností lepší než 2 mm, frekvenci masáže a frekvenci řízených dechů. V každém regionu bylo nasazeno 6 těchto měřících souprav.

Výsledky znamenaly pro odbornou veřejnost zklamání až zděšení: především se ukázalo, že téměř 50% času KPCR není vůbec prováděna masáž. Přitom asi jenom 20% této ztráty lze obhájit prováděním činností jako je kontrola EKG křivky nebo dalšími úkony vyplývajícími ze standardních resuscitačních guidelines. Je přitom prokázané, že přerušení masáže již na 4-5 sekund významně snižuje koronární perfuzi.

Dalším kamenem úrazu je hloubka kompresí – téměř 60% kompresí bylo příliš málo hlubokých (méně, než doporučených 38 – 51 mm). 

Nepotvrdila se naopak obava z příliš vysoké frekvence ventilace (v průměru 8/minutu), frekvence masáže rovněž odpovídala doporučeným hodnotám (100 – 120/minutu), stejně jako podíl komprese a uvolnění v rámci jednoho cyklu masáže (40/60%).

Kvalita resuscitace byla tedy proti očekávání velmi podobná výsledkům , které uvádí van Alem a spol. ve své studii věnované kvalitě KPCR hasiči a policisty.

Výsledky stude jsou podstatně horší, než výsledky podobných prací které byly publikovány v minulosti. Jde ovšem o vůbec první studii, která proběhla v reálném prostřední a nikoliv na resuscitačních modelech. Vliv na výsledek tedy jistě měla komplexní organizačně-mentální zátěž reálné situace ve srovnání se „sterilním“ prostředím učebny. 

Vysvětlení dlouhých „hands-off“ časů není jasné. Výsledky v prvních pěti minutách se od výsledků z dalšího průběhu resuscitace prakticky neliší, takže ztráty nevysvětluje např. provádění intubace nebo zajišťování žilní linky.

Autoři shledávají výsledek studie tak zoufale špatným, že se zamýšlejí nad tím, zda má vůbec smysl zabývat se takovými „detaily“, jako je např. poměr ventilace a masáže nebo mono- či bifázická defibrilační křivka, když v praxi zatím činí zásadní potíž vůbec dodržení základních technických požadavků na nepřímou masáž srdeční, která je z hlediska úspěchu resuscitace zcela rozhodující.

Zdroj: Wik L., et al. Quality of Cardiopulmonary Resuscitation During Out-of-Hospital Cardiac Arrest. JAMA, Jan 2005; 293;299-304