Z deníčku soudního znalce: co je to vlastně „lege artis“?

Přestože se s pojem „postup lege artis“ v komunikaci mezi zdravotníky zcela běžně používá, ve skutečnosti přímá zákonná definice tohoto pojmu neexistuje. Oficiálně se tomu totiž říká „poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni“.

Tato povinnost je definovaná Zákonem 372/2011 Sb. O zdravotních službách (§28), a týž zákon (§4) současně upřesňuje, co se rozumí tou „náležitou odbornou úrovní“: je to „poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“.

Z výše uvedeného vyplývá, že ve stanovení „náležité odborné úrovně“ hraje zásadní roli dodržení „pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů“. A přesně toto jsou ona „zadní vrátka“, jimiž se do legislativního prostředí dostávají doporučení odborných společností. Trávě ta jsou totiž „důkazem“ odbornosti daného postupu a jako taková hrají rozhodující roli při tomto posuzování (zpravidla cestou znaleckých posudků).

Pozornost je ale potřeba věnovat i druhé polovině věty uvedené v §4 Zákona o zdravotních službách – „při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“. Přestože se taková definice může zdát trochu krkolomná, je postavená velmi dobře, a to jak díky tomu, že například chrání zdravotníky, kteří nemají k dispozici zázemí nemocnic (což je přesně případ záchranářů), tak díky tomu, že nám zcela legálně umožňuje poskytovat péči „rozumně“ – tak, jak to stav pacienta opravdu vyžaduje (např. vyhnout se „společenským“ (čti „alibistickým“) resuscitacím pacientů v terminálním stavu nevyléčitelých nemocí apod.).

Právě pro nás má tato věta obrovský význam, protože formulací „s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“ velmi dobře řeší (resp. ani nepřipouští) řadu potenciálně konfliktních situací.

Zákonodárce touto formulací de facto „natvrdo“ konstatuje, že od záchranáře v sanitce není možné očekávat poskytnutí stejné péče, jaká je v možnostech plně vybaveného klinického pracoviště (např. při komplikacích domácího porodu), stejně jako to, že je správné poskytovat adekvátní péči, což nemusí být totéž, co je péče technicky maximálně možná.

Uvedená definice má samozřejmě i další aspekty, které mohou být vnímány ne zcela pozitivně, ale osobně se domnívám, že pozitivní jsou – jde zejména o to, že zdravotník při poskytování PNP nejenže může, ale musí uvážit ony objektivní okolnosti a zařídit se podle nich. Umožňuje tedy záchranářům nepostupovat šablonovitě, jen „protože je to tak někde napsané“, ale hledat vždy optimální cestu tak, aby pacient dostal tu nejlepší šanci na uzdravení, ale přitom nebylo nutné alibisticky dělat věci, které pacientovi nic nepřináší (lze si představit např. situaci, kdy je chodec sražený autem přímo před okresní nemocnicí a následnou úvahu, zda i tak je lepší „na ulici“ čekat na přílet vrtulníku k transportu do traumacentra, nebo zda by nebylo vhodnější provést alespoň základní vyšetření/ošetření v nemocnici, která je bezprostředně dostupná) apod.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz