Letecká záchranka v Česku v roce (a po roce) 2021

Denní provoz od 1.1.2021 (akční rádius cca 20 minut z jednotlivých stanic)

Uprostřed COVIDového šílenství prošla mediálně prakticky nepovšimnuta jedna z největších změn v české LZS posledních let. Dnešním dnem totiž vstoupily v platnost nové smlouvy s provozovateli, které do velké míry určují, jak bude vypadat letecká záchranka v ČR v následujících poměrně dlouhých osmi letech. Nástup nových provozovatelů proběhl podle prvních zpráv bez větších problémů a služba je počínaje dneškem plně funkční v souladu s novými smlouvami.

Co všechno bylo zohledňováno při výběru jste se už na těchto stránkách mohli dočíst například ZDE, nyní připojuji krátkou rekapitulaci a pár dalších poznámek.

Co se mění

  • Z „mapy provozovatelů“ mizí další firma – rakouský HELIAIR. Ve výběrovém řízení neuspěl, nahradily jej společnosti DSA v Jihlavě resp. ATE v Ostravě. Pro zajímavost – vrtulníky HELIAIRu z ČR fyzicky nemizí, budeme je vídat dál ve žlutých barvách DSA.
  • Své angažmá redukují na polovinu státní provozovatelé – Armáda ČR končí v Bechyni, Policie ČR v Brně. Oba regiony přebírá pod svá křídla (přesněji řečeno rotory) DSA. V souvislosti s tím se jihočeská stanice stěhuje na novou základnu na letišti Planá u Českých Budějovic.
  • Dochází k rozšíření provozní doby, a to nejen vznikem dalšího „24/7“ stanoviště v Hradci Králové (byť u nestátních provozovatelů jde v noci zatím zejména o zásahy na známé plochy), ale i rozšířením provozu ostatních stanic na režim „od svítání do soumraku“ (s limitem délky služby maximálně 13 hodin).
Isochrony (hranice stejné časové dostupnosti ze sousedních základen) – denní provoz
Isochrony (hranice stejné časové dostupnosti ze sousedních základen) – noční provoz

Výše uvedené mapy ve vyšším rozlišení (A4 – PDF) jsou ke stažení ZDE

Co se povedlo

  • Především se (poprvé v historii) povedlo výběrové řízení provést včas, transparentně, v souladu se všemi zákony. Zkrátka „na první dobrou“, včetně zasmluvnění několikaměsíčního „tréninkového“ období. LZS tak, přes některé změny provozovatelů, může nerušeně a plynule fungovat dál. To považuji za mimořádně velký úspěch celého aparátu MZ a všech dalších odborníků, kteří se na přípravě podíleli.
  • Povedlo se zajistit větší rozsah služby za méně peněz, což je v ČR situace nevídaná.
  • Povedlo se v rozumné míře pokrýt území ČR nočním provozem a systémově ukotvit poskytování „speciálních činností“.
  • Povedlo se včas vydat metodiky a doporučení, které vytváření podmínky pro sjednocení postupů napříč všemi provozovateli a nastavují tolik potřebná standardní pravidla spolupráce s pozemní složkou.
  • Povedlo se jasně smluvně ošetřit transporty dětí v inkubátorech (LZS Ostrava a LZS Plzeň).
  • Obrovské štěstí bylo, že se vše podařilo uzavřít před vypuknutím COVID krize. Nechci ani domýšlet, co by se dělo, kdyby se výběrko nechalo – jako obvykle – na poslední chvíli. Vzpomeňme nejen na neslavný výběr na období 2017 – 2020 s vynucenými improvizacemi „za minutu dvanáct“, ale je klidně možné, že vlivem mnoha nejistot by mohly být nabídky daleko dražší a vzhledem k hrozícímu astronomickému nárůstu státního dluhu a aktuálně jiným prioritám zdravotnictví by naopak mohla být služba výrazně omezená.

Co čeká na příště

Přestože LZS je v ČR bezpochyby na vysoké úrovni, neznamená to, že není na čem pracovat. Takže – o čem přemýšlet dál, třeba s perspektivou dalších osmi let?

  • Rozmístění základen není tak efektivní, jak by mohlo být a pokrytí území je díky tomu v některých místech nevyvážené. Některé základny mají velkou část efektivně pokrývaného území v zahraničí, některé regiony jsou efektivně dostupné i ze 3 základen. A naopak, jiné regiony – a právě ty, které to mají „všude daleko“ – jsou dostupné tak, že dosažení „zlaté hodiny“ u kritických příhod je opravdu velká výzva. Jde zejména o západní Karlovarsko, Jesenicko a oblast moravsko-slovenského pomezí na Zlínsku.
Oblasti ČR s nejdelší dostupností pro LZS

Možnou alternativou by mohla být redislokace stávajících základen, zejména Ústí nad Labem, Olomouc a Ostrava, což by situaci vzdálených okresů výrazně (i když ne zcela) vylepšilo. Nesmysl? Možná, ale proč vlastně musí být pro LZS nejlépe dostupné okolí krajských měst, kde je nejvíc prostředků ZZS, nejlepší pozemní komunikace a reálný přínos LZS se počítá v minutách, zatímco v oblastech, kde je pozemní dojezd dvacet minut často „o prsa“ a do center je to desítky minut jízdy, to má daleko i vrtule…? Nejde o jednoduché téma ani jediné možné řešení, ale téma k zamyšlení to jistě být může. Hodně nám tady chybí poctivá a přesná data…

Možné alternativní rozmístění základen LZS zlepšující efektivní pokrytí některých periferních oblastí.

Další možností k úvahám je doplnění sítě stanovišť, zejména na Karlovarsku, které beze zbytku nepokryje ani případná redislokace. To samozřejmě naráží na ekonomické limity, na druhé straně jsou už dnes známy vysoce nadstandardní náklady na armádní stanoviště v Líních, které by „civilům“ stačily na provoz dvou stanic a ještě by asi i zbylo. Samozřejmě ne všechno jde vyjádřit jen v penězích – armádní LZS se těší skvělé odborné pověsti a její provoz přináší vojákům i řadu synergických efektů, ale Sokoly jsou bohužel provozně extrémně drahé a navíc nezadržitelně technicky i morálně stárnou. Jednoho dne zkrátka dolétají a pomalu ale jistě tak začíná být čas přemýšlet o tom, co bude dál…

Situace, ze které „srdce krvácí“ (někdy bohužel i doslova) je chybějící přeshraniční spolupráce, hlavně v oblasti jihovýchodu Zlínského kraje. Stanoviště LZS Trenčín je „coby kamenem dohodil“, provozovatel létá i v Česku, není zde žádná jazyková bariéra, ale bohužel – v cestě stojí cedule „Pozor – státní hranice“. Takže sorry – nedá se nic dělat. Opravdu nedá?

Výrazně lepší dostupnost vyznačené oblasti ze stanoviště Trenčín je zřejmá na první pohled…
  • Loňské výběrko omezilo maximální vzletovou hmotnost (MTOW) použitých vrtulníků na 3.175 kg, údajně z důvodu omezené nosnosti některých střešních heliportů (3,5 tuny). To v praxi omezuje použitelné typy na EC-135 a podobné lehké vrtulníky. Bohužel to současně blokuje využití asi nejlepšího aktuálně dostupného vrtulníku pro LZS EC-145, který ony 3,5 tuny překračuje o… 85 kilo. Přičemž samozřejmě nikdy nebude přistávat na MTOW. S touto vaničkou se tedy bohužel vylilo i „dítě“ v podobě diametrálně lepších vlastností „velkého ECčka“ nejen v podobě daleko komfortnějšího ambulantního prostoru, ale i bezpečnějšího použití jeřábu pro zajištění speciálních činností. Neříkám, že by tu byly 145ky hned, ale za pár let třeba ano – provozovatelé chtě nechtě budou svoji techniku obnovovat, tak by to třeba vyšlo.
  • Operační řízení LZS nadále zůstává směsí regionálních a nadregionálních principů, které postrádají centrální koordinaci. To sice nemá žádnou přímou souvislost s aktuálními změnami, ale při této příležitosti je možné se zamyslet nad tím, zda by, s využitím moderních technických prostředků, řízení LZS z jednoho místa nepřineslo mnohé výhody, koordinací zásahů při jejich souběhu počínaje, přes průběžné monitorování letů z hlediska bezpečnosti až po kontinuální a jednotný sběr dat a jejich vyhodnocování s cílem řízení kvality celé služby, což dnes plošně prakticky neexistuje. A služba, která stojí více než milion korun denně, by si skutečně profesionální organizační zázemí, celostátní standardizaci a trvalou kontrolu kvality zcela jistě zasloužila…
  • Spojení mezi LZS a pozemní službou, ale i hasiči, policisty, „horáky“ a dalšími spolupracujícími organizacemi stále nemá jasný a jednoznačný rámec. Aktuálně probíhající významný rozvoj systému PEGAS by v tomto ohledu mohl přinést velký posun, znamená to ale ochotu všech zúčastněných (včetně státu) ke kompromisům. Bez univerzálně fungujícího spojení se LZS neobejde, pokud má fungovat skutečně s nadregionální působností.

Dnešním dnem se otevírá další kapitola historie LZS v Česku, která celý systém posunuje zase o kus dál. Ne všechno je možná dokonalé, ale v každém případě jde o významný krok vpřed a další, byť třeba dílčí „krůčky“ budou jistě následovat. Dostupností a kvalitou LZS se díky tomu stále bezpochyby řadíme do světové špičky. Třeba to tak někdy našim pacientům nebo dokonce nám samotným nepřipadá, ale „na konci dne“ stále máme právem být na co hrdí. Važme si toho, ale na druhou stranu se tím nenechme ukolébat. Podmínky máme vytvořené, ale práce na jejich co nejlepším využívání už je jen a jen na nás.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz