Z deníčku soudního znace: Nebuďte hysterická, paninko….!

  • Záchranka je v době epidemie COVID volaná pro dušnost k třicetileté obézní pacientce pohybující se nyní už třetí týden na invalidním vozíku z důvodu proběhlé operace nohy. Pacientka se asi tři dni cítí nachlazená, večer měla teplotu kolem 37.8oC, dnes kolem poledne se jí najednou začalo špatně dýchat, rozrušilo ji to, dýchá nápadně zrychleně, rodina volá ZZS. Při příjezdu sanitky čeká pacientka na vozíku před rodinným domem, kam ji dopravila rodina z důvodu urychlení zásahu. Stav je nicméně záchranářem na základě „prvního pohledu“ vyhodnocený jako prostá hyperventilace při obavách z onemocnění COVID. Posádka ZZS nařizuje rodině pacientku převézt zpátky domů a zahajuje „léčbu“ pomocí ventilace do sáčku. Saturace je neměřitelná z důvodu „ledových rukou“, což záchranář připisuje tomu, že venku čekající pacientka prochladla, TK neměřitelný (vysvětleno tím, že pacientka nespolupracuje a „mele sebou“), AS 150′ (doměle v důsledku rozrušení). Když se ani po téměř 20 minutách stav nejen nelepší, ale spíše horší, a pacientka je stále více dušná a vyděšená („hysterická“, jak sděluje záchranář do telefonu na operační středisko), rozhoduje se posádka přece jen k transportu pacientky do nemocnice, přičemž před zahájením transportu je v sanitě pacientce „na zklidnění“ podán Apaurin 5 mg iv. Ten dokoná dílo zkázy a během chvíle dochází ke ztrátě vědomí, zástavě dechu a oběhu. Následná resuscitace je bohužel neúspěšná.
  • Muž volá záchranku pro svoji pětadvacetiletou manželku, která má několik dní zánět dýchacích cest spojený s rýmou. Dnes cestou na WC náhle „zalapala po dechu“ a krátce „odpadla“, poté udává pocit dušnosti, který je spojený se zrychleným dýcháním a tlakem na prsou. Je volána tísňová linka, operátorka, přestože opakovaně dostane informaci o průběhu události (nejprve kolaps, pak dušnost) se nejdříve téměř 10 minut po telefonu pokouší přimět pacientku ke zpomalení dýchání a teprve když se to nedaří, vysílá výjezdovou skupinu k „hysterické ženě s nezvládnutelnou hyperventilací“. Výjezdová skupina změří saturaci 100%, což ji zřejmě utvrdí v diagnóze „prosté hyperventilace“, protože rodině jako vysvětlení potíží sděluje, že pacientka má v krvi „moc kyslíku“ (!!!) a následně se pokouší bojovat s hyperventilací uklidňováním a dýcháním do sáčku. Neodradí ji od toho ani změřené (a v dokumentaci zapsané) hodnoty tlaku TK 90/60 a tepu 160/min. Když se situace nelepší, rozhodují se záchranáři pacientku transportovat do nemocnice – kolabující paní nechávají s dopomocí dvou osob dojít do sanitky. Zde krátce po uložení na nosítka dochází k bezvědomí a zástavě oběhu, a ani zde se následná resuscitace nezdaří.
  • Osmadvacetiletá lehce obézní pacientka týden po porodu si v podvečer sama volá záchranku pro náhle vzniklý pocit dušnosti, který dává do souvislosti se „zablokováním zad“ – je spojený s tlakem na pravé straně hrudníku, ale dokáže najít úlevovou polohu, kde to tolik nebolí. Situace ji ale vystrašila, už do telefonu zřetelně hyperventiluje, neřekne ani celou větu. Při příjezdu TK 110/60, AS 110′, SpO2 100%, trvá hyperventilace s brněním kolem úst a typickou „porodnickou rukou“. Pacientku se postupně daří zklidnit – dušnost částečně ustupuje a přetrvávající tlak na hrudníku posádka nakonec uzavírá jako vertebralgii – zvlášť, když sama pacientka hlásí zřetelnou úlevu od bolesti při zapření paže v elevované poloze. Záchranáři nabízejí pacientce transport na neurologii k obstřiku zad, ale o kojence se nemá kdo postarat, tak se pacientka rozhoduje, že zůstane doma a další den vyhledá pomoc v blízké poliklinice. Mezi tím ale přichází tatínek dítěte, který manželku přemluví k cestě do nemocnice. Zde na urgentním příjmu je jako skutečná příčina stavu odhalená plicní embolie s pleurálním drážděním.

Všechny uvedené kazuistiky vycházejí ze zcela reálných příběhů*) a všechny mají jedno společné – týkají se žen ve věku kolem 30 let s lehkou obezitou a dalšími rizikovými faktory, jejichž stavu navenek dominuje hyperventilace (k níž ale není žádná jasná psychogenní příčina a žádná z žen podobné potíže nikdy neměla), ale má daleko závažnější podstatu: plicní embolii.

*) Nejde ale o přesný popis konkrétních událostí a jakákoliv podobnost se skutečnou událostí je čistě náhodná

A všechny případy mají společnou i další věc – jsou typickou ukázkou toho, jak výjezdová skupina podlehla fenoménu známému jako „konfirmační zkreslení“ – přes „od očí bijící“ okolnosti ve všech případech došlo k tomu, že se posádky zaměřily jen na ty dílčí skutečnosti, které odpovídaly úvodnímu mentálnímu obrazu situace, tj. jednoduchému, přímočarému vysvětlení potíží.

******

Bohužel, příhod na podobné téma se stává poměrně hodně a často představují „past“ pro ty lékaře i záchranáře, kteří mají sklon soudit potíže pacienta tak trochu od boku, a to zejména pokud situace neimponuje na první pohled extrémně dramaticky. Velmi častým a na první pohled dominujícím průvodním projevem embolie je totiž hyperventilace, což je skutečně velmi často banální příhoda vzniklá následkem psychického rozrušení. V některých případech ale hyperventilace není příčinou pocitu dušnosti, ale naopak až následkem stresu vyvolaného dušností při probíhající embolii (nebo jiném závažném onemocnění). Záchranář ale snadno přijme nabízející se zdánlivě jednoduché vysvětlení potíží („je to další hysterka“, „bojí se COVIDu“, „je obézní, tak ji bolí záda“), a jiné možné příčiny dušnosti podvědomě vytěsní ze svých úvah.

Přestože o plicní embolii samozřejmě slyšel každý, určitá profesní slepota záchranářů vyplývající z mentálního zaměření na dramatické situace může při potížích typičtějších pro banální zdravotní problémy svádět k preferenci přímočarého, jednoduchého vysvětlení. A plicní embolie je záludná v tom, že v první fázi nemusí být její projevy ani tak typické, ani tak dramatické, aby spustily dostatečně silný alarm v mysli záchranáře a frustrace z domnělého „dalšího zneužití záchranky“ může záchranářům nasadit pomyslné klapky na oči a uši. Situaci nepomáhá ani poměrně silná „autocenzura“ záchranářů pod vlivem opakovaných apelů z nemocnic, aby tam nevozili „blbosti“, se kterými si mohou poradit sami.

Jenže „medicína prvního pohledu“ není dobrý rádce a následky mohou být bez nadsázky fatální pro všechny zúčastněné, a to jak obrazně, tak bohužel i doslova. Situace se totiž může velmi snadno a velmi rychle změnit ve chvíli, kdy buď už uvolněný trombus konečně doputuje na „to správné“ místo, nebo se po prvotních dílčích embolizacích z postupně se uvolňujícího trombu utrhne jeho hlavní část.

Dovoluji si zde proto nabídnout superstručný souhrn informací na téma „red flags“, které by měl mít na mysli každý operátor i záchranář, pokud se do podobné situace v prvním kontaktu s pacientem dostane.

Kdy myslet na plicní embolii při prvním kontaktu:
Jakákoliv náhle vzniklá dušnost včetně projevů hyperventilace je vysoce podezřelá ze vzniku plicní embolie (PE), pokud je spojená:
– s kolapsem;
– se známkami aktivní žilní trombózy (asymetrickým otokem lýtka);
– s aktivním infekčním onemocněním (zejména zánětem plic, COVID, infekcí močových cest, HIV).
– s imobilizací dolní končetiny (sádrou, ortézou);
– s anamnézou srdečního selhání, fibrilace/flutteru síní, infarktu myokardu, PE (kdykoliv v minulosti);
– s recentní anamnézou operace nebo úrazu dolní končetiny, porodu, trombózy (záněty) žil dolní končetiny (cca měsíc zpětně);
>>> Riziko PE se dále významně zvyšuje mimo jiné po umělém oplodnění (IVF), při užívání hormonální antikoncepce, u pacientů s nádorovým onemocněním, trombofilií, po dlouhé (mnohahodinové) cestě s vynucenou polohou vsedě (autobus, letadlo) apod.
>>> Hemodynamická nestabilita (tachykardie >95′, hypotenze <90 mmHg syst. resp. zjednodušeně TF>TKsyst.) signalizuje přítomnost centrální nebo rozsáhlé PE s výrazně redukovanou hemodynamickou rezervou a je známkou bezprostředního ohrožení života.

Zdroj: Rokyta a spol. 2019

Je zcela samozřejmé, že ke každému pacientovi s reálným rizikem plicní embolie je nutné přistupovat s vědomím možnosti kritického zhoršení stavu ve velmi krátkém čase. Jedním ze základních opatření musí být i odpovídající způsob transportu s minimalizací rizika sekundárních embolizací. Pacient s rizikem PE samozřejmě patří do nemocnice, a to buď přímo na JIP, nebo na akutní box urgentního příjmu.

EDIT 5/2023: podle nejnovějších trendů může být pacient s masivní plicní embolií vhodným kandidátem ECMO resp. ECPR

O plicní embolii existují celé monografie a není možné (a ani účelné), aby tyto stránky nahrazovaly učebnice urgentní medicíny. Ve světle množících se nepříjemných zkušeností z praxe ale považuji i takovýto superstručný „emergentní“ text za přínosný – jeho cílem není nic víc, než se pokusit zabránit nejhorším selháním vyplývajícím z profesní slepoty a následného fatálního podcenění typické situace. Pro další odkazuji na doporučení Evropské kardiologické společnosti, které je k dispozici online v češtině na webu ČKS, a hlavně na zdravý rozum, odbornou svědomitost a v neposlední řadě i pokoru.

Doporučená literatura a zdroj: Rokyta R. Doporučené postupy Evropské kardiologické společnosti pro diagnostiku a léčbu akutní plicní embolie, verze 2019. Online na www.kardio-cr.cz.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.