O zapomínání

Zapomenout někde nosítka je houby. To stalo každému, a ne jednou. Popravdě řečeno, párkrát jsem někde zapomněl i svého parťáka, ale to je zase jiná pohádka. Dneska vám chci vyprávět o tom, jak jsem zapomněl něco, bez čeho to doopravdy nejde. 

Vyjížděli jsme jako druhá posádka k dopravní nehodě s hlášeným větším počtem zraněných. Na místě se ale ukázalo, že zraněný je jenom jeden – ale zato pořádně: ten kluk toho měl fakt dost. Motorkář, kterého sejmul pickup.

Když už jsme byli na místě, rozhodli jsme se aspoň pomoct první posádce. Dopadlo to tak, že kluci makali vzadu a já jsem skočil za volant jejich auťáku a na majáky jsme mazali do špitálu. 

Když jsme tam dorazili, jdu pomoct vyložit nosítka s pacientem – a první, do koho narazím jak vystupuje zezadu, je můj parťák. Fajn – ale – DOPRDELE – když já jsem řídil a on byl vzadu… KDE JE NAŠE AUTO???

ALE NE! Naše kára zůstala na místě… Omylem jsme tam nechali naši vlastní pitomou sanitu. Jak tohle komu vysvětlíme? Dokonce se nemůžem ani pokusit se nějak nenápadně vrátit, protože fakt není čím. Jsme v pěkný kaši…

Naštěstí si naší blbosti všimli hasiči a postarali se o nás: „Nezapomněli jste tam něco, mládenci???“ hulákal hasič jedoucí NAŠÍ SANITOU po příjezdové cestě ke špitálu. „Tak ji tam vidím, uprostřed silnice, pěkně rozblikanou, všechno dokořán. No – a říkám si, že byste ji možná – teda fakt jenom možná – mohli ještě potřebovat.“

Bože… díky, díky, DÍKY!!!

Ukázka z knihy Glenna Asaedy: Code 3 – Lights and Siren, University Editions, Inc., 1994, překlad Ondřej Franěk