Trestně právní odpovědnost 

dispečera zdravotnického operačního střediska

 aktualizace: 28.3.2006

Povolání dispečera zdravotnického operačního střediska představuje z hlediska trestně právní odpovědnosti poměrně ohroženou pozici. Rozbor hlavních rizik, která se váží na specifika tohoto povolání, přinášíme v následujícím stručném přehledu. 

Z hlediska trestně právního má pro dispečery klíčový význam
trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 trestního zákona. Ten ve svém druhém odstavci uvádí, že „Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“ Právě dispečer operačního střediska je typickou osobou, která se může tohoto trestného činu dopustit. V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že trestné je tedy nejen neposkytnutí pomoci osobě, která jeví známky závažné poruchy zdraví, ale i osobě, která tyto známky sice nejeví, ale ve skutečnosti je v nebezpečí smrti. Typickým příkladem je podcenění „nezávažných“ příznaků – teplot, bolestí břicha apod. Pokud zde dojde k odmítnutí výjezdu záchranné služby a u pacienta se rozvine závažné onemocnění s reálným rizikem nebo dokonce následkem smrti (meningitida, AIM apod.), vzniká jednoznačně trestně-právní odpovědnost dispečera. 

Druhé relativně silné „ohrožení“ představuje
trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků (a výjimky z ní) je upravena v §55 zákona č. 20/1966 Sb., a trestněprávní odpovědnost za neoprávněné nakládání s citlivými osobními údaji (tj. např. s údaji o zdravotním stavu) stanoví § 178 trestního zákona: „Každý zdravotnický pracovník je povinen zejména…zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby nebo kdy byl této povinnosti zproštěn nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu…“. Typicky se tento trestný čin týká situací, kdy dispečer v dobré víře poskytuje po telefonu informace volajícímu, který se ptá např. „Odvezli jste souseda a my se o něj bojíme - co mu bylo?“ apod. Analogická je ovšem situace u dotazů orgánů Policie ČR („Jaké zranění utrpěl pacient při dopravní nehodě?“), o požadavcích médií a jakýchkoliv jiných subjektů nemluvě. Telefonicky bychom tedy neměli poskytovat žádné informace, které se týkají konkrétního zdravotního stavu konkrétního pacienta, a i v ostatních případech – např. při dotazu, zda a kam jsme pacienta převáženi - je třeba maximální obezřetnosti. Informace je vhodné poskytovat pouze tzv. osobě blízké ve smyslu §116 zákona č. 40 / 1964 („Občanského zákoníku“). Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel, registrovaný partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké pouze tehdy, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Telefonický hovor je vhodné zaznamenávat a je třeba se vhodným způsobem přesvědčit, že skutečně jde o osobu blízkou (např. dotazem na datum narození, rodné číslo postiženého apod.).

Naproti tomu odborné pochybení není samo o sobě trestným činem. Pro vznik trestní odpovědnosti pro
ublížení na zdraví z nedbalosti (podle §223 trestního zákona) je nutné, aby bylo současně prokázáno:

- porušení povinností dispečerem;
- příčinná souvislost mezi tímto porušením a následkem;
- zavinění – ať už vědomé, nebo nevědomé. 

Pokud dispečer koná, ale dopustí se odborného pochybění (např. omylu při lokalizaci udáosti, chybného posouzení stavu pacienta a vyslání výjezdové skupiny nižší odbornosti apod.), bylo by případné dokazování viny podstatně složitější a z hlediska trestně právní odpovědnosti je tedy situace pro dispečera výrazně příznivější, než v prvních dvou shora uvedených případech. 

Ať už však naplní, nebo nenaplní případné pochybení známky trestného činu, může ovšem vzniknout
odpovědnost pracovně právní
. V souvislosti s odbornou stránkou činnosti ZOS je v praxi nejčastějším pochybením nedodržení postupu, daného vnitřními směrnicemi organizace a dalšími předpisy. Na takové jednání může být pohlíženo jako na porušení pracovní kázně a na základě tohoto porušení mohou být vyvozeny příslušné důsledky zaměstnavatele vůči zaměstnanci (§73 a §46 zákoníku práce). 

Důležité je ovšem také zdůraznit, že pokud dispečer předepsané postupy dodrží, je jeho trestní i pracovně právní odpovědnost prakticky vyloučená, ať je „výsledek“ zásahu ZZS jakýkoliv. V tomto směru je také na standardy
a normy pro činnosti ZOS třeba pohlížet: nejde o „zbytečné omezování“, ale významný „obranný mechanizmus“ pro dispečery.

Literatura: 

1) Uhlíř, M.Neposkytnutí pomoci a proměna tohoto specifického trestného činu v uplynulém půlstoletí.Urgentní medicína, 2005, 3:25 –31

2) Mach J., Rath D. Právní sebeobrana lékaře.Presstempus, 2006.

 _______________ (c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz _______________