Hospitalizace v psychiatrické léčebně proti vůli pacienta

Někdy se stává, že je nezbytné hospitalizovat ve zdravotnickém zařízení (nejčastěji psychiatrického typu) zjevně nepříčetného pacienta, který však oficiálně není zbaven svéprávnosti („způsobilosti k právním úkonům“) a jakoukoli pomoc zdravotníků rezolutně odmítá. Musí se v takových případech respektovat svobodná vůle člověka, který např. bezprostředně ohrožuje sebe a své okolí, nebo je možné v jeho zájmu i v zájmu společnosti dočasně omezit jeho občanská práva a svobody? Touto otázkou se nedávno zabýval i Ústavní soud.

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, uvádí v ustanovení § 23 odst. 4 písm. b): „Bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí.“ Lékař je tedy oprávněn rozhodnout o okamžitém převezení pacienta do psychiatrické léčebny, a to i proti pacientově vůli. Podmínkou samozřejmě je, že lékař (v ideálním případě přímo psychiatr) o tomto opatření rozhodl na základě bezprostředního posouzení stavu pacienta (nikoli na základě pouhého sdělení třetí osoby). Vzhledem k tomu, že se v těchto případech jedná o velmi závažný zásah do sféry pacientových osobnostních práv, přistupuje zde i další podmínka – do 24 hodin od hospitalizace pacienta, který nevyslovil s hospitalizací písemný souhlas (ať již proto, že nechce, nebo protože nemůže z důvodu např. svého bezvědomí), musí zdravotnické zařízení převzetí do péče oznámit (např. faxem) místně příslušnému soudu. Soud poté zahájí řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu. V řízení je pacientovi soudem ustanoven opatrovník, který zastupuje jeho práva.


Ústavní soud před nedávnou dobou projednával stížnost ženy, která byla na žádost své registrující praktické lékařky – jak se později ukázalo neodůvodněně – převezena do psychiatrické léčebny. Jelikož žena odmítla zdravotníky, kteří ji hodlali převézt do ústavu, následovat dobrovolně, tito přivolali policii, která pak zdravotnickou „eskortu“ doprovázela. Přestože policie přímo fyzicky proti dotyčné paní nezasáhla, stížnost k Ústavnímu soudu směřovala především proti onomu nepřímému donucení spočívajícímu v přítomnosti policistů.
O stížnosti i následném nálezu Ústavního soudu obšírně informovaly sdělovací prostředky, většina komentářů však bohužel byla zkreslených, podaných bez znalosti právních a faktických souvislostí. Např. v televizním pořadu „Fakta“ odvysílaném Českou televizí bylo rozhodnutí interpretováno tak, že policie bude moci být napříště účastna při převozu pacienta do léčebny „jen na soudní příkaz“ a podle redaktorky tím prý dokonce došlo k „rozšíření našich občanských práv“. Deník MF DNES (31.5.2001) k věci mj. uvedl: „Podle stanoviska soudu by zákrok byl nezákonný i v případě, kdyby se ukázalo, že původní diagnóza zdravotníků byla správná.“ V článku byl dále citován ze souvislosti vytržený výrok soudce Ústavního soudu: „Ani správná lékařská diagnóza nestojí nad právem. Lékař může požádat policisty o pomoc, ale ta končí tam, kde začínají práva a svobody jednotlivce.“ Komentáře vesměs vyzněly, jako by asistence policistů byla v takových případech nezákonná. Takový výklad by značně ztěžoval práci zejména lékařů pohotovostní a záchranné služby, kteří se občas setkávají se situací, kdy je třeba pacifikovat agresivního, zjevně nepříčetného člověka ohrožujícího sebe i své okolí. Posádka vozu rychlé záchranné služby není pro tyto situace školena, nedisponuje příslušnými donucovacími prostředky ani oprávněním takových prostředků použít. Především však není povinna podstupovat riziko nepřiměřené povaze zdravotnické profese. V těchto případech je povinna zasáhnout policie a učinit potřebná preventivní opatření, která by zabránila možnému vzniku škod na zdraví pacienta a zdravotníků, případně škod na majetku. Vzhledem k tomu, že se zde většinou jedná o nutnost řešení akutního záchvatu, je těžko představitelné, že by policie mohla být povolána teprve po vyslovení jakéhosi předběžného soudního souhlasu.


O čem tedy Ústavní soud rozhodoval? Žena v uvedeném případě podala na praktickou lékařku, na policisty a na ostatní zainteresované osoby trestní oznámení z důvodu omezování osobní svobody, pomluvy a poškozování cizích práv. Toto trestní oznámení bylo usnesením Policie ČR odloženo a následná stížnost proti odložení byla státním zastupitelstvím zamítnuta. Proti tomuto odložení pak směřovala stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud ve svém nálezu nakonec konstatoval, že „postupem policie bylo porušeno právo stěžovatelky na osobní svobodu“, ovšem ne snad proto, že by policie neměla při převozech pacientů asistovat vůbec, jak bylo někdy mylně interpretováno, nýbrž proto, že asistence policie nebyla dostatečně opodstatněná v daném případě. Žena nebyla agresivní, nejevila známky duševní choroby nebo intoxikace, zásah policistů nebyl nutný k záchraně života či zdraví a přitom se žena – dle názoru soudu – převozu k vyšetření podrobila nepochybně zejména proto, že k tomu byla vyzvána orgánem veřejné moci – Policií ČR. Vyžádaná a realizovaná asistence policie byla sice vedena dobrými úmysly a důvěrou ve správnost požadavku lékařky, představovala však „donucovací akt“, pro který není žádné opory v zákoně o Policii České republiky ani jiném právním předpisu a který „ve svých důsledcích omezil, byť na kratší dobu, osobní svobodu stěžovatelky“ zaručenou Listinou základních práv a svobod. Na druhé straně se však Ústavní soud nedomnívá, že by výše zmíněným neústavním postupem došlo k natolik intenzivnímu zásahu do osobní svobody pacientky, aby tento zakládal trestněprávní odpovědnost aktérů.


Společenská nebezpečnost jednání praktické lékařky tedy nedosáhla takového stupně, aby lékařka musela být stíhána podle trestního zákona. To ovšem neznamená, že by se v jejím případě nemohlo jednat o disciplinární provinění postihnutelné Českou lékařskou komorou. Jak se ukázalo, lékařka sice měla dotyčnou paní ve své registraci, téměř dva roky před vystavením žádosti o převoz ji však nevyšetřovala. Žádost o převoz vypsala pouze na základě informace od manžela dotyčné ženy. Oba manželé byli přitom v rozvodovém řízení, v němž by se rozvádějícímu muži možná mohlo hodit, pokud by jeho žena například byla uznána za psychicky nemocnou. Přestože tato skutečnost lékařce zřejmě nebyla známa, pochybila v tom, že se nesnažila tvrzení manžela bezprostředně ověřit vyšetřením pacientky. Indikovat převoz do psychiatrické léčebny by nikdy neměl laik, např. příbuzný pacienta, nýbrž vždy jen lékař, a to nikoli na základě barvitého líčení příbuzných, co všechno že jejich manželka, tatínek nebo dědeček vyvádí v záchvatu šílenství, nýbrž na základě vlastního bezprostředního posouzení, za které pak lékař také nese odpovědnost.


Mgr. Jan Buriánek, právní oddělení ČLK

(se souhlasem ČLK převzato z časopisu Tempus Medicorum)