Z deníčku soudního znalce: zákony, vyhlášky, odpovědnost… aneb pár termitů na úvod

Právní povědomí zdravotníků je podle mé zkušenosti všeobecně nízké. To často vede zcela paradoxně k tomu, že ve výsledku jsme „opatrnější než opatrní“, sami sobě komplikujeme život a v horším případě pro samou opatrnost volíme postup, který sice není optimální pro pacienta, ale je (i když často jen domněle) bezpečnější z hlediska právního.

A to nemluvím o řadě přežívajících mýtů, jako jsou například stále živé návrhy na přiznání statutu „veřejného činitele“ pro záchranáře, přestože takový statut už téměř 10 let neexistuje a zvýšená ochrana záchranářů ve službě je stejně dlouho zakomponovaná přímo do trestního zákona.

Právní prostředí v České republice – co se zdravotnictví týče – se samozřejmě v posledních desetiletích postupně mění a ta tam je doba, kdy platilo „Doktor má vždycky pravdu, a když ji nemá, platí pravidlo číslo 1.“ U zdravotníků může tato změna samozřejmě vyvolat pocit většího ohrožení různými stížnostmi, žalobami apod.

Pokud se ale „smíříme“ s tím, že i pacient má svá práva, která je nutné respektovat (a je dobré si při tom uvědomit, že každý z nás se může z minuty na minutu „octnout na druhé straně barikády“), nezdá se mi, že by bylo současné právní prostředí v ČR bylo vůči zdravotníkům nastavené či naladěné nějak vyloženě nepřátelsky či likvidačně. Potvrzuje to i moje každodenní praxe, kdy drtivá většina stížností na poskytování zdravotních služeb je spojena „jen“ s vadami v jednání zdravotníků a řešení se odehrává výhradně v pracovněprávní rovině. Reálné trestní ohrožení je obvykle spojené se skutečně závažnými pochybnostmi o správném postupu zdravotníka – a i tak se řadu těchto situací podaří „ustát bez ztráty kytičky“.

Osobně se tedy domnívám, že vztahy mezi zdravotníky a pacienty jsou ošetřené ve stávající legislativě dobře, protože zajišťují oběma stranám vyrovnané postavení. Podporují tím jak potřebnou kvalitu zdravotní péče, tak poskytují zdravotníkům přiměřenou ochranu při případných nezdarech. V každodenní praxi tedy není potřeba být zbytečně vyděšený z každé hypotetické možnosti „co všechno se může stát“ (ostatně nejhorší smrt je smrt z leknutí) – je ale samozřejmě nutné pracovat bez závažných chyba – a respektovat při tom i práva pacientů.

Dovoluji si proto nabídnout vám nový „nepravidelný seriál“ na téma zdravotnického práva, speciálně zaměřený na potřeby, reálie a hlavně praxi záchranných služeb, vycházející jak z mnohaletých zkušeností v práci na ZZS, tak z praxe soudního znalce v oboru urgentní medicína.

Vím, že „právnické“ texty bývají obvykle poněkud nečitelné, ale slibuji, že se budu snažit, aby v tomto případě to bylo jinak a hlavně orientované co nejvíce prakticky. Současně se tím omlouvám právním autoritám za četná zjednodušení a současně prosím – pokud máte někde pocit, že je text už „za hranou“, ozvěte se.

Takže: držte si klobouky – začínáme. Prvních pár pokračování, pravda, poněkud teoreticky, ale bez úplných základů to nepůjde.

Není zákon jako zákon aneb hierarchie právních norem

Z hlediska legislativní regulace činnosti ZZS (a jakékoliv jiné činnosti) jsou rozhodující platné zákony a na ně navazující vyhlášky (případně nařízení). Platí přitom především to, že jakékoliv povinnosti mohou být uloženy výhradně zákonem, přičemž vyhlášky mohou tyto zákonem dané povinnosti blíže specifikovat, ale nemohou ukládat další povinnosti nad rámec zákona. Tj. není možné, aby existovala vyhláška „sama o sobě“ – vždycky musí existovat zákon, ve kterém je řečeno, co bude nějakou vyhláškou dále upřesněno.

Dále platí, že závazky vyplývající z mezinárodního práva a ústavních zákonů mají přednost před domácí legislativou a speciální právní úprava (např. Zákon o zdravotnické záchranné službě) má přednost před obecnou úpravou (např. Zákon o zdravotních službách).

Odborná doporučení a jejich vztah k legislativě

Doporučené postupy odborných spolků a společností (např. SUUMK ČLS JEP, ČRR…) nejsou součástí legislativy a tudíž nejsou z právního hlediska závazné. Přesto nejde tvrdit, že nemají žádný dopad do medicínského práva – právě naopak. Dostávají se do něj „zadními vrátky“ v podobě zásadního vlivu na praktický výklad pojmu „lege artis“ při posuzování konkrétních sporů. Blíže se budeme obsahu a výkladu pojmu „lege artis“ věnovat v některém z dalších pokračování „deníčku“.

Druhy právní odpovědnosti

V právním prostředí existuje řada různých druhů odpovědnosti, z nichž jsou při případné závažné profesní chybě ve zdravotnictví nejpodstatnější:

  • Trestní odpovědnost – jde o „osobní trest“ za to, že viník nepostupoval tak, jak mu ukládá zákon. To, zda tento postup skutečně vedl ke konkrétní škodě, nemusí být rozhodující (analogickou situací je např. potrestání řidiče, který překročil stanovenou rychlost – trest mu náleží, i když vůbec nedojde k nehodě). Nositelem trestní odpovědnosti je přímo viník osobně, výsledkem sporu je sankce – např. trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti, peněžitý trest apod.
  • Občanskoprávní odpovědnost – nejde o trest, ale o NÁHRADU ŠKODY a nositelem odpovědnosti je poskytovatel zdravotní služby (= obvykle zaměstnavatel). Škoda může vzniknout na základě něčí chyby (pak může zaměstnavatel část náhrady vymáhat po zaměstnanci), ale za určitých okolností i tehdy, pokud nikdo chybu neudělal (objektivní odpovědnost). Výsledkem sporu je obvykle peněžitá náhrada škody, ale také např. povinnost omluvy apod.

Trestní a občanskoprávní odpovědnost spolu přímo nesouvisejí a mohou tedy vznikat nezávisle na sobě. Odborné pochybení nemusí být nutně trestným činem, může ale přitom vzniknout občanskoprávní odpovědnost za škodu. A opačně – občanskoprávní odpovědnost (za škodu) v některých případech vzniká „objektivně“ – aniž by došlo k zavinění (porušení předpisů či profesní chybě). Může jít například o následky nežádoucího účinku jinak správně podaného léku, komplikace určitého postupu apod. Jako kuriozitu je možné uvést případ (netýkající se zdravotnictví), kdy v trestním řízení byla uznaná vinnou jedna strana, zatímco v občanskoprávním sporu bylo naopak téže straně přiřknuto právo na úplnou náhradu škody.

Je také potřeba uvést, že zdaleka ne každé pochybení či škoda musí nutně skončit u soudu. Naopak – zdrcující většina chyb je řešena na úrovni pracovněprávní, případně na úrovni odborných sdružení (např. v kárném řízení ČLK). Dále existuje řada tzv. „odklonů“ od trestního řízení (např. podmíněné zastavení trestního stíhání apod.). Trestní stíhání resp. odsouzení je vždy až krajní prostředek tehdy, pokud jde o pochybení závažné a státní zástupce nebo soud nazná, že alternativní řešení by nemělo potřebný účinek. Také občanskoprávní řízení nemusí vůbec proběhnout, pokud se poškozený a „škůdce“ (=zaměstnavatel, resp. jeho pojišťovna) dohodnou na vyrovnání jinou cestou.

Má to ale jeden háček a tím jsou – jako obvykle – peníze. Podání trestního oznámení je totiž zdarma, zatímco podání občanskoprávní žaloby je relativně náročná a drahá věc.

S trestním oznámením na zdravotníky se proto velmi často setkáváme ne z toho důvodu, že by poškozený skutečně požadoval potrestání zdravotníka za domnělou chybu, ale proto, že trestní oznámení může podat kdokoliv jakoukoliv formou a bez jakéhokoliv poplatku, a veškeré objasňování vč. např. všech výslechů svědků či získání znaleckých posudků atd. jde k tíži státu. V případě nejasných sporů (a takových je ve zdravotnictví většina) proto poškození často používají trestní oznámení jako „testovací balónek“. S jeho pomocí získají zdarma všechny potřebné informace a následně už spolehlivěji odhadnou, zda mají „investovat“ do občanskoprávního sporu, kde se již neobejdou bez služeb právníka, je nutné složit soudní poplatky atd. Trest pro zdravotníka je tak nezřídka vlastně „nechtěným vedlejším produktem“ snahy o získání finančního odškodnění.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz