Dýchání v rámci laické resuscitace tonoucích – stále pouze polojasno

Resuscitace tonoucích je tradičně považovaná za jednu z výjimek, potvrzujících pravidlo o tom, že v rámci oživování je možné přinejmenším na nějakou dobu rezignovat na dýchání z plic do plic. Vychází se přitom ze zkušeností u dětí, což je jediná skupina, kde data svědčí pro prospěšnost dýchání z plic do plic. Jenže se ukazuje, že to nemusí být tak jasné.

Tak aspoň vyznívají data z velké retrospektivní analýzy zástav oběhu z japonského registru, kterou v prosincovém čísle Resuscitation publikují autoři Fukuda a spol.

Z obří databáze obsahující data o téměř půl milionu zástav oběhu bylo identifikováno 15.900 případů v souvislosti s tonutím a z nich dále 5.100 případů s kompletními daty. Mezi nimi dále autoři našli a metodou case-control srovnali 2x 928 případů pacientů ve všech věkových skupinách, shodných v klíčových prediktorech úspěšnosti resuscitace s výjimkou poskytování umělého dýchání.

A výsledek? Třicetidenní kvalitní přežití se v obou skupinách nijak významně nelišilo, jen s mírným trendem ve prospěch dýchání (kvalitní třicetidenní přežití 7,5% vs. 6,6%). K nevýznamným rozdílům došli autoři i ve všech věkových podskupinách.

Studie má samozřejmě řadu limitů, vyplývajících zejména z vlastností Utsteinského protokolu. Ten totiž neeviduje některé informace, podstatné pro zástavy spojené s tonutím (například teplotu vody, dobu tonutí, typ vodní plochy… ), ale např. ani kvalitu resuscitace či úroveň cílové nemocnice. Významnou roli hraje pravděpodobně i to, že v dospělém věku je řada „tonutí“ ve skutečnosti způsobena kardiální zástavou, ke které ale dojde ve vodě a celá událost tak jako tonutí jen působí. V utesteinské databázi je ale zaznamenaná „pravděpodobná příčina“, jak ji odhadli záchranáři na místě, a nikoliv potvrzená nemocniční diagnóza. Přežití bylo nicméně shodné i u nejmenších dětí, kde takové vysvětlení zřejmě neobstojí.

Za zmínku stojí i některé vlastnosti systému záchranné služby v Japonsku – například cca třetina resuscitovaných dostala i v rámci zásahu záchranné služby jen základní resuscitaci, naopak lékařská posádka byla přítomna pouze u cca 12% resuscitací v terénu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem autoři současně upozorňují, že výsledek nemusí být v příčinné souvislosti s (ne)dýcháním, ale může jít o pouhou koincidenci. Mohou být navíc i významně modifikovány systémovými podmínkami a nemusí být tedy přenositelné do jiných zemí. Spolehlivěji by je mohla potvrdit jen randomizovaná kontrolovaná studie, jejíž provedení je ale z pochopitelných důvodů v praxi nereálné.

Tak co – dýchat, nebo nedýchat do tonoucích? Opět vracíme k tomu, že není zástava jako zástava a je potřeba i maličko přemýšlení na téma „co se asi mohlo stát“. V praxi bude určitě jiná situace u dvacetiletého vodáka vytaženého z válce pod jezem, a jiná u šedesátníka, co se „z ničeho nic“ začal topit v plaveckém bazénu.

V každém případě stále platí, že pokud je na místě někdo, kdo umí bezpečně poskytovat umělé dýchání, měla by u nehod na vodě vždycky probíhat kompletní resuscitace – rozhodně se tím nic nezkazí a může to i významně pomoci – byť asi ne každému.

Zdroj: Fukuda T et al. Bystander-initiated conventional vs compression-only cardiopulmonary resuscitation and outcomes after out-of-hospital cardiac arrest due to drowning. Resuscitation 145 (December 2019): 166 – 174.