Systém zdravotnické záchranné služby v ČR

Co je to Zdravotnická záchranná služba

Zdravotnická záchranná služba (ZZS) je součástí systému zdravotních služeb ČR. Jejím základním úkolem je poskytování tzv. přednemocniční neodkladné péče (PNP), tj. poskytování péče v následujících situacích:

náhle vzniklé onemocnění, úraz nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, které mohou vést bez poskytnutí PNP ke vzniku dlouhodobých nebo trvalých následků, případně k selhání životních funkcí a náhlé smrti;
– náhle vzniklá intenzivní bolest nebo
náhle vzniklé změny chování a jednání postiženého ohrožující zdraví nebo život jeho samého nebo jiných osob.

Na rozdíl od všech jiných druhů zdravotní péče v záchranné službě neplatí možnost „svobodné volby lékaře“, a to jak při poskytování PNP jako takové, tak při výběru cílového zdravotnického zařízení – tím je obvykle nejbližší odborně způsobilé zdravotnické zařízení (nemocnice, výjimečně ambulantní zařízení).

Krátce z historie

Ve velkých městech mají záchranné služby tradici často přesahující 100 let (např. v Praze byl první dobrovolnický záchranný sbor, tehdy ještě pod hlavičkou Policie, zřízený už v roce 1857). Moderní historie záchranné služby v ČR v tom pojetí, jak ji známe dnes, ale sahá do začátku sedmdesátých let minulého století, kdy byla zřízena celostátně jednotná tísňová linka 155 (spolu s linkami 150 a 158) a spolu s nimi i stanice Rychlé záchranné služby u tehdejších Ústavů národního zdraví. V období osmdesátých a devadesátých let byly jednotlivé stanice organizovány nejprve při nemocnicích a později na úrovni okresů. Se vznikem nového krajského uspořádání k 1. 1. 2000 bylo rozhodnuto, že záchranné služby (na rozdíl od celostátně jednotné Policie a Hasičského záchranného sboru) budou svěřeny právě do krajské působnosti.

Současný stav systému ZZS v ČR

K 1.1.2003 tak vzniklo v ČR 14 krajských záchranných služeb (nejprve pod oficiálním názvem „Územní středisko záchranné služby“, což bylo později změněno na „Zdravotnická záchranná služba“, s doplněním názvu kraje). Tyto organizace, zřizované a částečně i financovaná krajskými úřady, odpovídají za poskytování přednemocniční neodkladné péče (tj. za záchrannou službu) na území daného kraje. Jednotlivé záchranné služby jsou z právního hlediska zcela samostatné příspěvkové organizace krajů. Zastřešující organizací (s dobrovolnou účastí a bez legislativně zakotvených pravomocí) je Asociace zdravotnických záchranných služeb. Zajištění jednotného metodického vedení je úkolem Ministerstva zdravotnictví, legislativní oporu poskytuje zejména Zákon o zdravotnické záchranné službě, který vstoupil v platnost 1.1.2012, a další navazující právní normy.

V každém kraji provozuje příslušná krajská záchranná služba jedno krajské zdravotnické operační středisko, zajišťující příjem a vyhodnocování volání na tísňovou linku a operační řízení výjezdových skupin. Kostru systému potom tvoří výjezdové základny rozmístěné tak, že zajišťují dostupnost celého území kraje do 20 minut jízdy.

Vlastní poskytování přednemocniční neodkladné péče zajišťují výjezdové skupiny, které jsou dvou základních druhů:
Rychlá lékařská pomoc kde je vedoucím týmu lékař;
Rychlá zdravotnická pomoc, kdy je vedoucím týmu zdravotnický záchranář.
V současné době je již většina událostí řešena týmy RZP, zatímco týmy RLP jsou vysílány jen k nejzávažnějším událostem.

V některých krajích (nebo jejich částech) je využívaný tzv. Rendez-vous systém (RV), v němž se posádka s lékařem pohybuje v malém osobním voze a k závažným událostem je vysílána spolu s posádkou RZP. To umožňuje lepší využití lékařů, protože nejsou vázáni doprovodem pacienta do nemocnice.

Součástí systému je i 10 základen letecké záchranné služby.

Oficiální webové stránky krajských záchranných služeb jsou zde:
HMP JčK JmK KHK KV KVK LK MSK OK PK PAK SČK UK ZK

Neoficiální přehled výjezdových míst ZZS v ČR je ZDE.

V některých lokalitách se jako doplněk systému záchranné služby využívají tzv. „first-respondeři“ – vyškolení laičtí zachránci, kteří jsou operačním střediskem vysílání k závažným zdravotním příhodám zejména tam, kde lze očekávat delší dojezd záchranné služby. Typicky jsou takto využívány jednotky Hasičského záchranného sboru, Policie ČR, městských policií a v některých krajích i další osoby (např. záchranáři a policisté mimo službu nebo další vybraní dobrovolníci, vybavení speciální mobilní aplikací).

Financování záchranné služby zajišťují zejména dva druhy příjmů: cca 60% poskytují kraje ve formě dotace, cca 40% jsou platby zdravotních pojišťoven (zdroj: AZZS; u každého kraje se poměr mírně liší). Platby pojišťoven se přitom odvíjejí zejména od času stráveného daným výjezdem (platí se každá dokončená čtvrthodina) a dále od ujeté vzdálenosti (platba za kilometr). Systém úhrady tak poskytovatele záchranné služby poněkud paradoxně ekonomicky motivuje k provádění co největšího počtu co nejdelších zásahů s transportem na co největší vzdálenost. Dále jsou zvlášť hrazené některé léky, léčivé přípravky (např. kyslík) a zdravotnické prostředky, což je ale z hlediska celkového objemu příjmů od zdravotní pojišťovny méně významné.

Zvláštní zdroj příjmů záchranných služeb tvoří zdroje na tzv. „krizovou připravenost“, které jsou vyplácené ve výši maximálně 10 Kč na obyvatele kraje. Tyto zdroje by měly být využívané cíleně na nákup vybavení, vzdělávání a nácvik zásahů v krizových situacích.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz