…tak ho stáhněte ho z postele a začněte resuscitovat!

Gustav Klimt: Old Man on his Death-Bed (1899)

Právě toto instrukce bývá jedna z nejčastějších při zahajování telefonické resuscitace v domácím prostředí. Velmi často totiž dochází k zástavě oběhu v posteli – postiženému začne být špatně, jde si lehnout, a zde „konečně“ dojde k zástavě oběhu. Pokyn sundavat postiženého z postele sice není uveden v žádném doporučeném postupu, ale jde o velmi hluboce zakořeněný zvyk, slýchaný jak v rámci telefonická resuscitace, tak na nejrůznějších školeních první pomoci. To přece dá rozum – resuscitovat na posteli by nešlo, postel by pérovala a komprese by nebyly účinné… Jenže ono to s tou měkkostí postelí už dlouho není tak horké. Klasické „pérové“ rošty z minulého století se dávno nepoužívají a superměkké matrace taky nejsou zrovna v módě. Opravdu je tedy stahování z postele nutné?

Stejnou otázku si položili autoři Holtová a spol., kteří se rozhodli projít dostupnou literaturu a zjistit, nakolik má vliv resuscitace na matraci ve srovnání s resuscitací na zemi vliv na dodržování správné hloubky kompresí na resuscitačním modelu. Svoje výsledky nyní publikují v aktuálním čísle časopisu Resuscitation. Autoři prošli odbornou literaturu za posledních cca 15 let a nalezli přes 2700 (!) citací, přímo nebo nepřímo se zabývajících tímto tématem. A výsledek? Možná překvapující: měřeno průměrnou hloubkou kompresí, neexistuje žádný rozdíl mezi všemi možnými druhy matrací a resuscitací na zemi. Jedině podložení backboardu (který ale málokterá rodina mívá doma) pod postiženého na posteli vedlo k malému, asi třímilimetrovému zlepšení průměrné hloubky kompresí.

Z vlastní praxe mohu dodat, že stahování z postele se navíc může stát nepříjemnou pastí, která situaci naopak výrazně zkomplikuje a oddálí zahájení resuscitace. Manipulace s postiženým může totiž jednak narazit na fyzické limity zachránce (jímž je často drobná seniorka – partnerka postiženého, obézního muže), a v malých městských bytech se navíc snadno stane, že z relativně prostorné postele je postižený stažen do úzké uličky mezi postelí a zdí, čímž si k němu zachránce následně paradoxně zásadně ztíží přístup tak, že efektivní resuscitace je pak daleko obtížnější nebo dokonce nemožná.

Dá se tedy uzavřít, že paušální pokyn stahovat postiženého z postele na zem před zahájením resuscitace nedává žádný smysl a lze ho směle zařadit mezi mýty první pomoci.

Zdroj: Holt J et al. The optimal surface for delivery of CPR: A systematic review and meta-analysis. Resuscitation 15 (Oct. 2020): 159 – 164.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz