Videohovory na tísňové lince

Možnost videohovorů se v mobilních sítích objevila před lety s nástupem 3G technologií a dnes je umí každý trochu chytřejší telefon. V praxi se ale vidotelefonování nestalo nějakým velkým hitem – málokdo se chce během hovoru ještě dívat na brunátného šéfa a současně světu ukazovat nepořádek v kuchyni za sebou. Jsou ale chvíle, kdy by přenos obrazu z místa význam určitě měl – a jednou z nich jsou právě tísňová volání. Situací, kdy by pro operátora tísňové linky mohlo být užitečné podívat se přímo na místo události, si asi každý dokáže představit dlouhou řadu.

Jenže dostat video na operační středisko není ale tak úplně banální. Především celá akce nesmí ohrozit a v ideálním případě ani časově opozdit sestavení hovoru jako takového. Video nejde zapnout „jen tak“- to zase naráží na požadavky na ochranu osobních údajů. Po navázání spojení se obraz se musí „nějak“ dostat k tomu správnému konkrétnímu operátorovi a v případě přepojení by měl umět „putovat s hovorem“. A v neposlední řadě je potřeba poladit i spoustu detailů ve smyslu zapnutí té správné kamery (nechceme asi tak vidět volajícího, ale spíš to, na co se dívá), hlasitého odposlechu atd. Z těchto důvodů zatím na světě není mnoho míst, kde by tísňové linky byly schopné videohovory skutečně rutinně přijímat.

O to zajímavější je zpráva z úvodu letošního roku, že jednou z těchto mála zemí by ještě letos mohla být i Česká republika. Jak totiž oznámili autoři aplikace Záchranka, zprovoznění možnosti přenosu videa z místa události je jejich hlavním cílem pro letošní rok.

O měřitelných přínosech videohovorů zatím nemáme příliš mnoho spolehlivých dat. V poslední době objevilo několik studí, které se tímto tématem zabývají, ale prakticky výhradně z pohledu poskytování telefonicky asistované resuscitace, a navíc převážně v simulovaném prostředí.

  • Metanalýzu starších výsledků v simulovaném prostředí publikovali už před rokem v Resuscitation autoři Lin a pol. z Thaiwanu. Podle jejich závěrů je sice použití videohovoru spojené s oddálením zahájení resuscitace v průměru o cca 30 sekund, ale na druhou stranu pak byla „videoresuscitace“ kvalitnější – s lepší frekvencí a lepší pozicí rukou.
  • Reálná a čerstvá data naopak prezentují v letošním únorovém vydání téhož časopisu autoři Lee a spol. ze Soulu. Ti se ve své retrospektivní analýze dat změřili na porovnání outcome pacientů, jejichž zachráncům byly instrukce předávané přes tradiční telefonní hovor ve srovnání s vidohovorem. V „audioskupině“ bylo zařazené 1489 pacientů, ve „videoskupině“ 231. Přestože na první pohled vyšly výsledky ve „videoskupině“ výrazně lépe (např. kvalitní přežití 10,4% vs. 5,8%), po provedení analýzy „case-control“ výběru párů srovnatelných z hlediska faktorů významných pro přežití byly výsledky v obou skupinách prakticky identické (kvalitní přežití v 11,3% v „audio“ skupině vs. 10,4% ve „videoskupině“).
  • A konečně nejnovější studii, tentokrát opět simulovanou, prezentují v European Journal of Anaesthesiology autoři Ecker a spol. z Kolína nad Rýnem. 150 zdravých dobrovolníků bylo náhodně rozděleno do tří skupin (audioresuscitace, videoresuscitace a resuscitace bez podpory operátora). Výsledky v podstatě zapadly do toho, co už naznačila výše uvedená práce Lina a spol: videoskupina byla lepší ve všech sledovaných parametrech (frekvence a hloubka kompresí, správná pozice rukou), vůči „klasické“ telefonické resuscitaci, ale nikoliv významně. Významný rozdíl obou „asistovaných“ skupin proti skupině bez jakékoliv asistence nepřekvapí. Pouze v celkovém poměru správně provedených kompresí byla videoskupina významně lepší vůči oběma zbývajícím (82,6% vs. 75,4% resp. 77,3%).

Zatím to tedy vypadá, že videohovory pro telefonicky asistovanou resuscitaci přinášejí zlepšení kvality, ale zatím trochu na úkor rychlosti zahájení TANRu. Ideální se tedy do budoucna jeví cesta zahájení na základě prvotního vyhodnocení klasického hovoru a následné doladění kvality přes video. A samozřejmě u složitějších nebo nejasných situací, kde i rozhodování „po hlase“ trvá dlouho, může video zásadně přispět k přesnosti rozpoznání zástavy oběhu.

Navíc „nejen resuscitacemi živ je operátor“ – dovedu si velmi dobře představit přínos dostupnosti obrazu z místa třeba v případě nehod a podobných událostí.

Domnívám se tedy, že si videotelefonování svoje místo v systému tísňových linek do budoucna najde, byť třeba ne nutně u každého volání. V určitých vybraných situacích ale může být význam zásadní a troufám si tvrdit, že za pár let si bez této možnosti už příjem složitějších výzev ani nebudeme chtít představit.

Zdroje: Lin Y. et al. Quality of audio-assisted versus video-assisted dispatcher-instructed bystander cardiopulmonary resuscitation: A systematic review and meta-analysis. Resuscitation 123 (Feb 2018);123:77-85. /// Lee SY et al. Comparison of the effects of audio-instructed and video-instructed dispatcher-assisted cardiopulmonary resuscitation on resuscitation outcomes after out-of-hospital cardiac arrest. Resuscitation. 2020 Feb 1;147:12-20. /// Ecker H. et al. Video-assisted cardiopulmonary resuscitation via smartphone improves quality of resuscitation. A randomised controlled simulation trial. European Journal of Anaesthesiology: February 18, 2020

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz