Vrtěti psem – aneb na kolo jen s přilbou a nikdy jinak?

Koutkem oka jsme v televizi zahlédl reportáž na téma cyklistické přilby – jak moc je podstatné je nosit a jak ve velkém zachraňují životy. Téma jistě bohulibé, ale přesto mě zarazilo, když mluvčí BESIPu z obrazovky přesvědčivě sdělovala, o kolik procent omezí přilba následky úrazů a kolika úmrtím zabrání – ta čísla byla prostě ohromující. Mělo by jít o nějakých 60-80% snížení počtu úrazů hlavy a 20x menší riziko úmrtí… Ještě víc jsem pak znejistěl, když dotyčná dáma demonstrovala význam přileb na tom, že zatímco s přilbou na hlavě u nás loni (?) zahynuli jen dva cyklisté, bez přilby cca 15 (přesná čísla už si nepamatuji a v archivu ČT24 hledám tu reportáž marně), tudíž je ježdění bez ní něco jako sebevražda. Jenže… když se na přínos přileb podíváme zblízka, zjistíme, že ono to všechno není tak jednoduché, jak bychom očekávali a koneckonců jak bychom byli i rádi, aby bylo…

Ono totiž nejde jenom o ty nešťastné přilby. Musím se přiznat, že mě vždycky nadzvedne snaha podepřít názor „objektivními“ daty, které si dotyčný vycucal z prstu nebo hrubě překroutil.

Pozorní čtenáři časopisu Urgentní medicína si jistě vzpomenou polemiku kolem článku, v němž se autoři snažili popularizovat svůj projekt první pomoci při dopravních nehodách (krom jiného) tím, že „podle údajů WHO může správně provedená první pomoc snížit počet obětí úrazů o 30%“, přičemž taktně zamlčeli, že citované (nápadně fantastické) číslo se v materiálech WHO nevztahuje na první pomoc obětem dopravních nehod v civilizovaných zemích, ale na stavy vykrvácení po ztrátovém poranění dolní končetiny u obětí nášlapných min v odlehlých oblastech Afriky s běžnou dostupností odborné pomoci v řádu hodin až dní (blíže viz ZDEZDE aZDE). Autoři buď cíleně „kecalí“ a doufali, že si údaje nebude nikdo ověřovat, nebo se k informaci dostali bůhvíkde a v bůhvíjakém kontextu a vůbec jim nepřišlo divné, že přes veškeré investice a medicínský pokrok v posledních desetiletích se úmrtnost v důsledku závažných úrazů zdaleka nepodařilo snížit tak, jak by to mělo jít „pouhou“ lepší první pomocí. 


Dost podobně je na tom BESIP s „datovou“ podporou kampaně za nošení přileb. Přestože se intuitivně zdá, že „není co řešit“ a aspoň nějaká ochrana je vždycky lepší, než nic, ve skutečnosti je to kupodivu trochu jinak.

Předně – na dané téma ve skutečnosti neexistují žádné spolehlivé randomizované studie. Studie, jejichž výsledky jsou často prezentované pro podporu nošení přileb, jsou pouze observační a srovnávají výhradně to, zda pacienti hospitalizovaní s úrazem hlavy následkem nehody na kole měli či neměli přilbu. Tyto studie však byly podrobeny zásadní metodické kritice zejména pro existenci zjevné výběrové chyby – zatímco helmy nosí cyklisté zkušenější, z „vyšších sociálních vrstev“, provozující „seriózní“ cyklistiku, každý záchranář potvrdí, že daleko nejčastější obětí nehody cyklisty je „pantáta, potácející se na neosvětleném kole z hospody domů“, sražený autem. A ten rozhodně helmu mít nebude.

Přesně ze stejného důvodu je zcela absurdní vyvozovat „bezpečnost“ helem jen ze srovnání počtu cyklistů zemřelých při dopravních nehodách. Pokud nevíme kolik a jakých cyklistů za jakých okolností ujelo kolik kilometrů na kole v helmě či bez, jsou podobná srovnání naprostým šarlatánstvím a nemají se seriózní analýzou dat nic společného. Je to stejné, jako tvrdit, že je bezpečnější jezdit 250 km/h, protože takhle rychle jezdí vozy Formule 1 a vidíte – prakticky nikdo tam při nehodách neumírá, zatímco lidí jezdících běžnou rychlostí umírají při nehodách ročně statisíce!

O čem už propagátoři přileb zdaleka tolik nemluví je to, že pokud se uvažují nejen izolované úrazy hlavy, ale i úrazy obličeje a krku, není rozdíl mezi „nosiči“ a „nenosiči“ už vůbec žádný. Existují naopak i plošné studie, podle nichž mají „opřilbovaní“ paradoxně větší naději na úraz resp. horší životní prognózu.

A jak je vlastně možné, že to s těmi helmami není „až tak jasné“?

Faktorů, které je potřeba vzít v úvahu, je celá řada, a lze je rozdělit do tří hlavních skupin:

1. „Nosiči“ helem mají pocit, že je helma ochrání, a více riskují. Tenhle fenomén je mimochodem pozorovaný i u řady dalších bezpečnostních opatření v mnoha oborech lidské činnosti.

2. Helma obecně sice chrání před přímým nárazem na hlavu, ale takový úraz je relativně řídký. Působí naopak negativně u úrazů s rotační složkou síly působící na hlavu – zvyšuje páku, na kterou působí síla rotace. Důsledkem toho je vyšší akcelerace při rotaci a následným poraněním mozku a krční páteře. Přilba může nepříznivě působit u úrazů směřujících vůči obličeji, může také dojít k zachycení okraje přilby o překážku s následným škrcením upevňovacím páskem. V neposlední řadě přilba o něco zvyšuje hmotnost hlavy jako celku, což má rovněž nepříznivé důsledky na velikost setrvačných sil při nehodě, atd. Navíc, pokud je helma nevhodné velikosti nebo špatně upevněná (což je u příležitostných jezdců obvyklý stav), zásadně klesá ochranný účinek a naopak stoupají rizika. 

3. Souhrnný efekt pravidelného provozování cyklistiky je pozitivní – cyklistika sice na jedné straně přináší riziko úrazu (byť v přepočtu na ujetou vzdálenost nižší, než chůze), toto riziko je ale vyváženo a převáženo nižší „nadějí“ na infarkt a další kardiovaskulární onemocnění. Pokud jsou helmy zavedeny povinně, každý, kdo kvůli této povinnosti přestane pravidelně jezdit na kole, zhorší svoji životní prognózu.

Nechtěl bych, aby tento článek vyzněl tak, že nosit helmu na kole je blbost. Asi není – je ale potřeba respektovat všechno, co se k tomu váže. Správně připevněná helma správné velikosti může pomoci v některých (relativně řídkých) situacích, ale sama od sebe nikoho nezachrání. Daleko větší nebezpečí než nenošení helmy přestavuje pro cyklistu on sám. Kampaň ve stylu „helma na hlavě = bezpečná cyklistika“ je přinejmenším sporná, a může být paradoxně i škodlivá, pokud si z ní cyklisté (byť podvědomě) odnesou poznatek „mám helmu, nemůže se mi nic stát“.

To nejpodstatnější, proč to tady sepisuji, je to, že jde o krásný příklad pseudovědecké manipulace. Kampaň je sice jistě vedená těmi nejlepšími úmysly, ale ve svém důsledku původní myšlenku diskredituje. Profesionální propagátoři bezpečnosti buď sami o bezpečnosti nic nevědí a slepě papouškují něco, co jim kdoví kdo kdoví jak a kdoví proč podstrčil, nebo – a to je ještě horší – sice vědí co a jak, ale „nevhodné“ informace cíleně zamlčují. Spoléhají přitom, že nikomu nebudou nápadné fantastické výsledky – lid přece chce být klamán a chce jednoduchá řešení… Prostě důvěřuj – ale prověřuj. Aspoň to, co nápadně snadno vede k úžasným výsledkům. Argumentovat daty je dnes v módě (včetně šíleností typu zvětšení objemu řas o 65,5%), ale bez elementární znalosti statistiky a logiky se může stát, že nám někdo bude věšet na nos tááákhle velké bulíky… a my si toho ani nevšimneme. Tenhle příklad je zrovna poměrně neškodný, ale podobných argumentátorů jsou kolem nás spousty, a mnohdy stojí podobně pofidérní informace na počátku velmi ambiciózních, a také velmi drahých projektů, placených pochopitelně z našich kapes, ať už našich ve smyslu soukromém či společenském.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz