Záchranáři jako ohrožený druh?

Novela Zákona 96/2004 Sb. O nelékařských zdravotnických povoláních ukončila rokem 2018 možnost přijímat studenty do oboru „diplomovaný zdravotnický záchranář“ na vyšších zdravotnických školách (VOŠ). Poslední absolventi tak „zdrávky“ opustí v příštím roce a vzdělávání nových záchranářů zůstane pouze na vysokých školách.

Oprostěme se nyní od faktu, že se nikdy nikdo nezabýval srovnáním kvality absolventů obou způsobů vzdělávání, když obsah výuky je prakticky totožný. Smiřme se zkrátka s tím, že výuka péče o pacienta v podání docentů ošetřovatelství je logicky podstatně lepší, než kdyby to učila nějaká obyčejná sestra, co se tím 20 let živí.

Věnujme se nyní prostému faktu, že většinu záchranářů stále ještě „produkují“ VOŠky a je otázka, co se stane, až příliv těchto absolventů přespříští rok vyschne. Právě tomuto tématu se totiž věnuje článek autorů Peřana a spol., publikovaný v posledním čísle časopisu Urgentní medicína.

Autoři cíleným průzkumem zjistili, že za poslední tři roky dodaly VOŠky v průměru za rok 280 absolventů, zatímco vysoké školy 196 absolventů, tj. celkem každý rok absolvovalo studium 476 záchranářů. To není málo, zejména s přihlédnutím k tomu, že ve stejném období přijaly krajské záchranky nějakých 75 záchranářů (přepočteno z 13 došlých odpovědí na 14 krajských ZZS) a něco málo pohltili soukromí provozovatelé. Na druhou stranu nemáme zprávy o tom, že by významné množství zdravotnických záchranářů nemohlo najít pracovní uplatnění – s velkou pravděpodobností se většina z nich nakonec rozhodne pro jinou práci, až už ve zdravotnictví, nebo mimo ně, případně se věnuje rodině. Teoreticky tedy přímo na záchrankách začíná pracovat nějakých 16% absolventů oboru. Část z nich jsou navíc už stávající zaměstnanci, kteří si „jen“ doplňují vzdělání, takže reálný podíl nově příchozích je ještě menší.

Co je ale podstatné, od roku 2022, pokud se nezmění počty absolventů vysokých škol, bude absolvovat přibližně o 2/3 zdravotnických záchranářů méně. A to je opravdu velký skok.

Přestože očekávaných cca 200 absolventů by mělo teoreticky bohatě naplnit potřeby záchranek (už zmiňovaných cca 75 záchranářů za rok), tak jednoduché to nebude. Jak ukazuje dosavadní zkušenost, většina absolventů (a možná hlavně absolventek) v oboru vůbec neskončí, navíc v současnosti začíná mnoha starším záchranářům dobíhat lhůta pro maximální „odstupné“ za výsluhu let a lze očekávat určitou s tím spojenou vlnu odchodů ze záchranek.

V počtech potřebných záchranářů také nejsou zahrnuta čísla za nestátní poskytovatele ZZS, nejčastěji zdravotní dopravní služby, zajišťující „plánovanou přednemocniční neodkladnou péči“, neboli sekundáry.

Autoři zmiňovaného článku nicméně optimisticky předpokládají, že se pro práci ve zdravotnictví rozhodne plných 80% absolventů a opět 80% z nich i po povinné roční praxi u lůžka bude stále chtít pracovat na záchrance. Jenže již tento předpoklad prakticky vyrovná poptávku s nabídkou (75/96), ale to jen za předpokladu, že záchranky přijmou skutečně každého, kdo se přihlásí. Z praxe ale víme, že úspěšnost absolventů-záchranářů splnit nároky přijímacího řízení je kolem 50%. Ono přece jenom pracovat zcela samostatně je něco jiného, než být součástí nemocničního týmu – není to zkrátka pro každého. O schopnosti bezpečného řízení několik tun těžké sanitky nemluvě.

Zdá se tedy, že před záchrankami se v příštích letech otvírá dilema, zda dát přednost kvalitě, nebo prostému naplnění volných míst „za každou cenu“.

Autoři samozřejmě připouštějí i vývoj v počtu absolventů nebo počtu vzdělávacích institucí (např. třetina krajů momentálně na svém území vůbec nemá vysokou školu vzdělávající zdravotnické záchranáře), jde ale o opatření, jejichž časová setrvačnost a finanční náročnost je poměrně značná.

Upozorňují nicméně na to, že pokud systém na blížící se změnu nezareaguje nijak, může být výsledkem i postupné snižování kvality, a později možná i dostupnosti poskytované přednemocniční péče.

Pozn. OF: Stávající zkušenost, tj. masový odchod absolventů záchranářství mimo přednemocniční péči, navíc otevírá otázku, zda je pouhé zvyšování počtů studentů (a/nebo fakult) efektivní cesta. Do „hledáčku“ by se proto měla dostat i úroveň absolventů (50% nevyhovujících je vlastně strašně velké číslo), zlepšení pracovních podmínek (ano, zvýšení platů, ale i snížení přesčasů, usnadnění podmínek pro ženy atd. atd.), a v neposlední řadě svou medvědí službu páchá i chronicky „negativní motivace“ některých mediálních projevů lidí spojených se záchrankami.

Zdroj: Peřan D. a spol. Národní srovnání počtu absolventů a personálních požadavků zdravotnických záchranných služeb po zrušení vyšších odborných zdravotnických škol. Urgentní medicína 2020(1): 17 – 20.