Polytrauma v intenzivní medicíně (Jarmila Drábková, Grada - Avicenum, Grada publishing a.s. 2002)

Jeden z nejnovějších přírůstků v nabídce lékařské literatury nakladatelství Grada má „na svědomí“ ostřílená autorka akutně-medicínské problematiky prim. MUDr. Jarmila Drábková, CSc,  vynikající lékařka, pedagožka a osoba dlouhodobě a systematicky sledující zahraniční literaturu a shromažďující veškeré dostupné novinky, tipy a triky.

Obsažná, téměř třísetstránková kniha se dotýká všech představitelných aspektů polytraumat od úvodní přednemocniční péče, přes problematiku akutního příjmu a časné léčebné fáze až k problematice právních, etických a sociálních aspektů polytraumat, vztahu ošetřujících lékař a příbuzných pacienta, či bohaté zkušenosti z agendy stížností a znalecké problematiky.

Z hlediska záchranné služby – přesněji přednemocniční neodkladné péče – si na knize cením několika věcí. Jde o jednu z mála publikací, která o tématu vypovídá skutečně komplexně a vyčerpávajícím způsobem a i lékařům, kteří v nemocničních odděleních zabývajících se managementem polytraumat nikdy nepracovali, dává představu o tom, co se děje "poté". Upozorňuje na řadu zajímavostí a raritních stavů, s nimiž se řada lékařů setká nejvýše několikrát za kariéru. Obsahuje řadu literárních údajů a satistik, které by jinak zájemce musel složitě dohledávat z různých zdrojů. Přináší tabulky, schémata a doporučené postupy vycházející z literatury i vlastních zkušeností (např. zásady směrování pacienta do traumacentra by měla viset v každé sanitě...). Ke každé kapitole je k dispozici rozsáhlý (možná až příliš) seznam literatury. Nicméně zcela nejcennější je podle mého názoru velké množství detailních rozborů případů z praxe, ať už ve formě kazuistik, nebo závěrů znaleckých posudků. Právě zde asi najde nejen začínající nebo méně zkušený lékař tu správnou „školu života“, která mu pomůže vyvarovat se ve své vlastní práci zásadních (ale bohužel stále relativně často vídaných) omylů.

Autorka se problematikou polytraumat zabývá systematicky již řadu let, a koneckonců právě polytraumatismus je tématem její habilitační práce, nicméně některé detaily týkající se spíše technicko-organizační problematiky prozrazují, že se přece jenom již jistou dobu přímo v prostředí PNP nepohybuje: polytraumata (z pohledu záchranářů „bohužel“) jistě nejsou příčinou 20% výjezdů záchranné služby (str. 39) – zde došlo zřejmě k záměně s obecně traumatologickou problematikou. Tvrzení, že dýchací fenomény jsou ve vrtulníku „obtížně slyšitelné“ (str. 51) je podle mého názoru poněkud optimistické, doporučení obložit hlavu osoby s poraněním páteře vaky s pískem (str. 140) již opravdu patří do minulého století, nicméně jde spíše o úsměvné detaily. Poměrně málo pozornosti je podle mne věnováno spolupráci PNP a přijímajícího oddělení včetně organizace traumacentra, jakož i zásadám komunikace (heliport na střeše nebo v místě bez nutnosti překládat pacienta do sanity, pokud možno jedno příjmové místo, jedno, jasně definované a kompetentní komunikační místo TC atd.). 

Z hlediska PNP bych si za jedinou vážnější výtku dovolil označit chybějící zmínku o farmakoterapii u míšního traumatu (str. 141). Podání kortikoidů je sice zmíněno v dalších kapitolách o postupu v nemocnici, nicméně právě míšní trauma je jedna z mála relativně jasných indikací podání kortikosteroidů v PNP, zejména je-li pacient transportován do vzdálenějšího traumacentra (a to by být rozhodně měl).

Nicméně jde jen o drobné pihy na celkově vysoké úrovni knihy, která by neměla chybět v knihovně žádného lékaře, věnujícího se péči o polytraumata v akutní fázi.

______________________  (c) dr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz ______________________