Spontánní záchranářství

aneb světlé a zejména stinné stránky dobře míněné pomoci

(podle Cone, D.C. et al., "Convergent volunteerism", Annals of EM, April 2003)

aktualizace 12.5.2003

Pozn. of.: Tento článek - možná poněkud kontroverzní - je určen především těm, kdo na místa katastrof přicházejí "v dobrém", motivováni především snahou pomoci. Jsou to lidé, kteří nehledí na čas a prostředky, zůstávají anonymní a když se poblíž objeví televizní štáby, snaží se být nenápadní nebo rychle zmizet. 

Všichni, kdo měli možnost zasahovat u některé z velkých katastrof v poslední době, vědí, že existuje i druhá skupina "dobrovolných záchranářů" - jsou to hledači adrenalinu a televizní popularity, kteří v perfektně padnoucích "záchranářských" vestách s terénními vozy objíždějí místa, kde se "něco děje" a poté s thymolinovým úsměvem poskytují rozhovory médiím. Jsem bytostně přesvědčen, že hlavní motivací těchto lidí a skupin je zažít "dobrodružství" a objevit se na pár vteřin v televizi, a poskytování pomoci je pro to jenom jakési "alibi", byť naštěstí (snad aspoň někdy a na rozdíl od mnoha jiných "lovců adrenalinu") s relativně pozitivním dopadem. Pokud při tom nenapáchají "víc škody než užitku", je to jejich volba a jejich aktivity jsou mi lhostejné, a nedělám si iluze, že argumenty uvedené v tomto článku něco na jejich konání změní. 

Spontánní vůle lidí pomoci postiženým přímo na místě je typickým průvodním jevem všech katastrof a jiných velkých mimořádných událostí. Tento fenomén - jakkoliv je lidsky pochopitelný a svým způsobem i ocenění hodný - ovšem ve svých důsledcích hlediska pragmatického přístupu komplikuje situaci záchranným týmům. To je v kostce závěr článku "Convergent volunteerism" z dubnového čísla Annals of Emergency Medicine

Dlužno upřesnit, že článek se zabývá analýzou spontánní odezvy zdravotnických pracovníků při katastrofě WTC v září 2001 a zmiňuje i některé zkušenosti z likvidace následků bombového útoku na federální budovu v Oklahoma City v dubnu 1995 a zemětřesení v LA v devadesátých letech minulého století.

Pro všechny tyto katastrofy bylo typické, že obrovské množství zdravotnického personálu nemocnic - a zejména z oddělení Emergency a chirurgů - se velmi rychle po vlastní ose dostavilo přímo na místo katastrofy. 

Ze zprávy tísňových složek New Yorku vyplývá, že velké množství lékařů a dalších pracovníků působilo na místě katastrofy WTC bez jakéhokoliv vybavení, bez tréninku a bez zkušeností s prací v terénu. Dobrovolníci pracovali bez znalosti a často v rozporu se standardními postupy profesionálních záchranářů a působili do značné míry zmatek v situaci, která právě vyžaduje co nejpřesnější dodržování předem daných postupů. 

Další potíže působila přítomnost dobrovolníků například bezpečnostním složkám snažícím se uzavřít místo a udržet veřejnost v bezpečné vzdálenosti. Problémy byly mimo jiné zaznamenány i v oblasti bezpečnosti těchto dobrovolníků.

Autoři práce podrobně rozebírají několik aspektů tohoto "spontánního" dobrovolnictví. 

1) Důvěryhodnost výzev k pomoci

V řadě případů je aktivita zdravotnického personálu podpořena spontánními, dobře míněnými, ale s nikým nekonzultovanými výzvami radiových a televizních stanic a veřejných činitelů. 

Zatímco u laiků a různých skupin "záchranářů-dobrodruhů" lze pochopit, že ihned vyrazí na místo neštěstí, odborníci v oboru, mezi něž by měli patřit i zdravotníci (ale i zástupci médií a političtí činitelé) by měli být k podobným výzvám rezervovaní a měli by ověřit skutečnou potřebu případné pomoci u řídících orgánů záchranné akce. 

2) Bezpečnost zasahujících

Místa katastrof - a zejména katastrof ve městech - jsou typická velkým množstvím rizikových faktorů. Jsou to zejména: požáry, nestabilní trosky, porušená plynová potrubí, chemické, biologické a radioaktivní léky a elektrická vedení. Například při bombovém útoku v Oklahomě byla padajícími troskami usmrcena zdravotní sestra, která zřídil improvizované obvaziště na nezabezpečeném místě. 

3) Interference se záchrannými pracemi

Vedle následků nekoordinované činnosti, která může stavět profesionální záchranné týmy před četná překvapení, způsobují "spontánní dobrovolníci" i jiné, zdánlivě jednoduché, ale ve svém součtu fatální potíže: počínaje parkováním na nevhodných místech přes zatěžování telekomunikačních sítí až po nutnost zabezpečit těmto lidem ubytování, stravu, hygienické podmínky atd. Již tak zpravidla omezené zdroje jsou tím dále "tříštěny" mezi tyto zpravidla relativně neefektivní záchranné skupiny.

Například při kolapsu WTC ucpaly spontánně přijíždějící sanitní vozy prakticky úplně veškeré příjezdové cesty a pro obnovení přístupu pro skutečně potřebné záchranné týmy bylo nutné vyvinout velké úsilí.

4) Obecná bezpečnostní rizika

Bezpečnostní zóna je z pochopitelných důvodů vytvořena kolem každého místa katastrofy. Jde zde nejenom o bezpečnost veřejnosti, ale také o předcházení rizika kriminálních činů obvykle spojených s podobnými událostmi (rabování, sběr "suvenýrů" a podobně). 

Při katastrofě WTC byli na místo události vpuštěni v podstatě všichni, kdo se prokázali jakýmkoliv průkazem souvisejícím se zdravotnictvím. Na místě tak vznikla řada třídících míst a provizorních obvazišť, kde samostatně působily nejrůznější osoby včetně sanitářů, sester a mediků. 

Odmítání osob domáhajících se vstupu na místo události velmi zatěžuje bezpečnostní jednotky - hlavně tehdy, pokud se osoba prokazuje jako "lékař", ocitají se policisté ve velmi složité situaci, a to zejména pokud vědí, že při katastrofě byli zasaženi a potřebují pomoc i jejich kolegové.

Jakmile se již od počátku nepodaří udržet pod kontrolou přístup na místo katastrofy, pozdější "vyčištění" je již prakticky nemožné. 

Bezpečnostní jednotky musí být jasně instruovány, že žádný nemocniční průkaz sám o sobě nijak zvlášť neopravňuje ke vstupu na místo katastrofy, pokud velitel záchranných prací nerozhodne jinak. Lékaři a další personál by v těchto případech měl být vybaven patřičným pověřením od příslušných úřadů. 

5) Kvalifikace zdravotníků

Většina nemocničního personálu nemá dostatečnou kvalifikaci a výcvik pro práci za podmínek hromadného neštěstí a katastrofy. Velitel záchranných prací nemá žádnou možnost rychle ověřit znalosti a schopnosti dobrovolníků, ačkoliv nese odpovědnost za kvalitu ošetření a bezpečnost pacientů. Různé průkazy a certifikáty předkládané anonymními osobami nelze považovat za dostatečně spolehlivé.

Řešením může být pouze specializovaný program výcviku a identifikace předem vytipovaných skupin lékařů.

6) Přednemocniční péče potřebuje zázemí

Až na naprosté výjimky je nejlepší místo pro každého zdravotníka jeho pracoviště, a to nejenom z důvodu zvládnutí případného velkého množství postižených z katastrofy, ale také pro prosté zajištění běžného chodu nemocnic. Je třeba si uvědomit, že lokálně omezená katastrofa na daném území samozřejmě neznamená, že systém přednemocniční péče přestane reagovat na ostatní výzvy a ubude práce lůžkovým zařízením.

Pokud lidé nejsou "tam, kde mají být", přirozeně nefungují předem připravené postupy a plány: například při katastrofě WTC spontánně přijíždějící dobrovolníci v sanitních vozech zcela znemožnili udržet přehled řídících orgánů o situaci. Velitelé vyžadovali další posily, které ovšem již nebylo kde brát, neboť posádky už byly na místě - ovšem mimo jakékoliv řízení, míjející zřízená třídící místa a pracující "na vlastní pěst". 

Také "hrdinská" práce v době volna mimo plánované směny ve zdravotnickém zařízení působí sice nepřímo, ale jednoznačně na zhoršení kvality péče jako celku - prostě proto, že lidé jsou extrémně unavení. 


Podle Cone, D.C. et al., "Convergent volunteerism", Annals of EM April 2003

zpracoval dr. Ondřej Franěk

 ______________________  (c) dr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz ______________________