Telemedicína

z hlediska bezpečnosti

aktualizace 26.07.2004

"Telemedicína" je v češtině poněkud nešťastně znějící pojem pro "lékařskou konzultaci a léčbu na dálku". Nemusí jít přitom hned o náročné chirurgické výkony - z hlediska záchranných služeb je naopak zajímavá telemedicína ve vztahu k identifikování a bezpečnému léčení "drobností", které často zbytečně blokují zdroje záchranné služby. Jednu takovou studii, zabývající se pacienty s drobnými úrazy, publikují v červnovém Emergancy Medical Journalu autoři Benger a spol. ze záchranné služby Teweaksbury resp. univerzitní nemocnice v Bristolu (UK). 600 pacientů s drobnými úrazy bylo náhodně rozděleno do tří skupin a "léčeno" jednak lékařem na telefonu, jednak prohlédnuto lékařem na ED a nebo praktickým lékařem. Po sedmi dnech bylo vyhodnoceno outcome u všech pacientů. Celkem bylo u všech léčených nalezeno 73 odchylek proti "zlatému standardu", z nichž 23 bylo hodnoceno jako významné (12x významně "přehnaná" léčba a 11x významně "nedostatečná" léčba). Mezi skupinami pacientů léčených různým způsobem však nebyl statisticky významný rozdíl v těchto parametrech, ani v outcome. Jediný rozdíl byl v délce kontaktu s pacientem - telefonické konzultace byla v průměru významně delší a trvala 6 min vs. 3,1 resp. 3,4 minuty trvající vyšetření lékařem, nicméně v případě telemedicíny nebylo samozřejmě nutné pacienta nikam transportovat. Telemedicína byla tedy pro drobné úrazy shledána jako bezpečná a efektivní metoda.

K podobným závěrům, ovšem v oblasti všeobecné péče, došla velká studie publikovaná v British Medical Journalu v roce 1998: autoři Lattimer a spol. zde sledovali účinnost a bezpečnost telefonických konzultací zdravotní sestrou u pacientů, kteří požadovali ošetření praktickým lékařem po ordinačních hodinách. Speciálně vyškolené sestry za podpory počítačového expertního systému během telefonického hovoru vyhodnotily situaci a podle potřeby pacientovi poskytly radu, přepojily jej na službukonajícího lékaře nebo předaly hovor záchranné službě. Počet pacientů, u kterých byl nutný kontakt s "živým" lékařem poklesl o téměř 50%, aniž by došlo ke zhoršení sledovaných objektivních ukazatelů kvality péče. 

Příspěvek na téže téma přinesla i březnová Healthcare Infomatics: zabývá se provozem specializovaných call-center pro pacienty praktických a dětských lékařů při onemocnění po ordinačních hodinách v USA. V současnosti zde působí asi 500 takových center, které fungují jako první filtr mezi rodinnými lékaři a pacienty. Lékaři jsou s centry ve smluvním vztahu, o každém hovoru je příslušnému lékaři odesílána dokumentace. V případě, že sestra call-centra vyhodnotí (samozřejmě podle příslušných protokolů) stav jako návštěvu vyžadující, předá příslušnou informaci buď pacientovu lékaři, nebo příslušné záchranné službě. Věc je zajímavá i po technické stránce - například tím, že řada sester call-centra pracuje díky moderním telekomunikačním technologiím ve skutečnosti doma. 

Provozovat telemedicínu zjevně nejde jako "huráakci": všechny publikované systémy se vyznačují přesným stanovením standardních postupů a kritérií, promyšleným dokumentováním jednotlivých případů a systémem přenosu informací i cíleným výcvikem personálu. Na druhé straně tato cesta přinášení dramatické snížení nároků na drahou práci lékařů a přitom nabízí klientům pohodlnou a spolehlivou cestu k místu, kde se mohou poradit při nejistotě stran zdravotního stavu.  Že by částečné řešení i pro naši, problémy zmítanou LSPP?

 ______________________  (c) dr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz ______________________