Komprese břicha místo nepřímé masáže srdce?

aktualizace 12.1.2008

Účinnost nepřímé masáže srdce je ve srovnání s dýcháním z plic do plic velmi nízká a limituje možnosti kardiopulmonální resucitace. Nové techniky masáže, které by mohly tento hendikep zvrátit, jsou proto stále předmětem zkoumání. The American Journal of Emergency Medicine otiskl v zářijovém čísle článek dr. Geddese, popisující v experimentu na prasatech lepší účinnost samostatné masáže břicha ve srovnání s „tradiční“ masáží hrudníku. Podle autorových měření je účinnost této metody až o 60% vyšší. 

Zdroj: Geddes AL et al. A new cardiopulmonary resuscitation method using only rhytmic abdominal compression. Am J Emerg Med, 25(7), Sept. 2007: 786-790

Komentář of. pro časopis Medical Tribune

Komprese břišní dutiny prováděné v rámci KPCR nejsou novou myšlenkou, tzv. interponovaná abdominální kontrapulsace je známá již delší dobu (první publikované práce na toto téma pocházejí z poloviny osmdeátých let), nicméně doposud byly komprese břicha vždy prováděny jako doplněk "tradiční" masáže s cílem zvýšení žilního návratu. Přestože v experimentu byla prokázaná vyšší účinnost této metodiky, v praxi se příliš neujala zejména pro organizační a technickou náročnost. 

Novinkou práce je použití samotných kompresí dutiny břišní bez komprese hrudníku. Domnívám se, že jde o výsledek zajímavý, ale doprovázený řadou otazníků. Především je nutné mít na zřeteli, že experimenty proběhly v laboratorních podmínkách na prasatech. Jakkoliv jde o model z fyziologického hlediska člověku velmi podobný, po anatomické stránce jsou přece jenom rozdíly poměrně markantní, a přitom právě tělesná stavba, tenze a elasticita tkání a orgánů v oblasti břicha má pravděpodobně klíčový význam pro účinnost metody - jak víme, hlavním problém nepřímé masáže srdce není ani tak v tom, že by vypuzovala "málo krve vpřed", jako v tom, že se nedaří dosáhnout uspokojivého žilního návratu a tudíž "diastolického" plnění srdce resp. dutiny hrudní. Z tohoto pohledu nebudí metoda samotných kompresí dutiny břišní příliš důvěru zejména při představě obvyklých anatomických parametrů největší "cílové skupiny" - starších, často obézních pacientů. Zde si příliš nedokážu představit, jakým mechanismem by vlastně byl žilní návrat zajištěn, jinými slovy, jaká síla naplní kapacitní žilní řečiště vyprázdněné kompresemi břicha. Druhou otázkou zůstává potenciální možnost poškození orgánů dutiny břišní. Zde samozřejmě chybí jakékoliv data, ale opět bych spíše varoval před optimismem autorů, uvádějících právě šetrnost mezi výhodami nové metodiky. Obávám se, že riziko poranění orgánů břicha (zejména játer, sleziny, ledvin, ale i samotného střeva) je nezanedbatelné. Takové poranění je ale současně klinicky velmi obtížně diagnostikovatelné (v podmínkách hypotenze a oběhové nestability po KPCR) a navíc těžko řešitelné (operace v "šokově nejnevhodnějším" období). 

Metod zlepšujících v experimentu koronární perfuzi je známo více (např. masáž s pomocí kardiopumpy), nicméně u žádné z nich se zatím nepotvrdil reálný praktický dopad - zlepšení osudu pacientů. Domnívám se, že i v tomto případě vede od experimentu k praxi ještě dlouhá cesta, jejíž výsledek je v tuto chvíli velmi nejistý.

Dr. Ondřej Franěk

 ______________________  (c) dr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz ______________________