Kupředu levá...

aneb centrálně řízená záchranka - do nebíčka, nebo do peklíčka?

aktualizace 22.12.2015

V poslední době opět sílí tlaky na to, aby podle vzoru Hasičů a Policie, vznikla centrálně řízená Záchranná služba ČR, jejíž zaměstnanci by byli ve služebním poměru nebo jeho obdobě. Odůvodňované to je především „roztříštěností“ stávajícího systémů krajských záchranek, který údajně nezaručuje všem nemocným v ČR rovný přístup k přednemocniční neodkladné péči. To je teze, kterou jde dobře mediálně prodat. V pozadí je ale bezpochyby i snaha řešit další problémy, resp. získání "nadstandardních pák" na řešení chronických problémů záchranek: omezení při zajišťování služeb, vyplývající ze zákoníku práce (zejména v případě mimořádných událostí a podobných situací), řešení domácích pohotovostí, kázeňských prohřešků apod. A zřejmě jsou ve hře i nějaké další, podstatně méně bohulibé důvody... Nespekulujme ale nad důvody, zamysleme se spíš nad důsledky, které takové rozhodnutí bude mít.


Co řeší vznik centralizované záchranky?

Není nijak definované, v čem spočívá „nerovný přístup“, a jak by jej měla centralizace ZZS vyřešit, když metodické řízení ZZS je již nyní centrální (MZ). Pokud existují nerovnosti – proč tedy případné nerovnosti nereguluje stát prostředky, které má k dispozici již nyní - pokud to udělat chce a umí? Je opravdu požadavek na stejně vypadající auta a uniformy tak klíčový? A pokud ano, není možné ho řešit jinak, než centralizací řízení záchranek? Pokud si stěžujeme na nedostatečné kontrolní mechanizmy, proč neexistuje nezávislý kontrolní úřad? Co asi GŘ ZZS zkontroluje samo na sobě?

Krajová specifika je nutné respektovat, ať je záchranka jedna, nebo je jich 14. Požadavky na vyslání doktora budou v Praze, kde je to do fakultní nemocnice v nejhorším případě 10 minut, zcela jistě jiné, než v Prachaticích, a zde zase budou jiné, než v Beskydech nebo v Jeseníkách. Je naivní představovat si, že centrálně řízená záchranka znamená, že sanitka dojede do beskydské dědiny za stejných 5 minut, jako do centra Prahy, stejně jako to, že to „najednou“ bude z periferie blíž třeba do specializovaných center.

Jde o zásadní systémový zásah, ale nemáme žádné jasné teze ani data, která by potvrdila, že (a proč) je to výhodné ekonomicky nebo z hlediska funkčnosti systému pro pacienty. Máme naopak nepřeberné množství příkladů, že centrálně řízené státní organizace jsou doslova továrnami na „černé díry“ a „kostlivce ve skříních“, a pracují ze všeho nejméně efektivně – jako v ekonomickém, tak v odborném slova smyslu. Ani z Evropy nebo ze světa nemáme žádná data, která by aspoň naznačila, že celostátně řízené záchranné služby mají lepší výsledky, než ty regionální nebo lokální. Ostatně systémy s centrálně řízenou záchrannou službou jsou ve světě naprosto výjimečné. Pokud dnes – aspoň z některých krajů – víme, že výsledky našich záchranek jsou na světové úrovni, jak silný je důvod riskovat tak zásadní systémovou změnu? V rozumně fungující společnosti je přece neakceptovatelné, aby se takové změny děly metodou "pokus omyl" - takhle se nám to nelíbí, tak to celé překopeme a uvidíme, jak to dopadne. Nejenom že jde o obrovské investice, ale tak trochu i o fungování celého systému - a to není tak samozřejmé, jak se nám může na první pohled zdát.

Z mnoha zkušeností je vysoce pravděpodobné, že vznik „GŘ ZZS“ by vedl k nárůstu administrativy a zkomplikování řízení – krajská ředitelství by zřejmě zůstala zachovaná tak jako tak (viz PČR, HZS…).

Je zcela zřejmé, že monopolní prostředí a nemožnost srovnání s okolím obecně vede – v jakémkoliv oboru - dříve nebo později ke ztrátě motivace a degeneraci.

Rovnováha sil kraje x stát


Krajské ZZS jsou NUTNOU protiváhou státu,
který definuje podmínky jejich existence. Naprostá většina klíčových problémů ZZS (zejména financování, vzdělávání) je způsobena nekoncepčními a nepromyšlenými kroky státu – téhož státu, který chce zřizovat GŘ ZZS. Důsledkem případné realizace návrhu (ať je to úmysl, nebo jen „vedlejší produkt“) bude především to, že ZZS se stane politicky závislou organizací, která, místo aby tlačila na řešení problémů, bude problémy „polykat“. Řediteli, buď zticha, nebo tě odvoláme!


Služební poměr

Případný služební poměr by byl především - ve srovnání se stávající situací - nesmírně nevýhodný pro zaměstnance (neplacené přesčasy, neplatí běžné zásady dané Zákoníkem práce – volněji je možné nařizovat pohotovosti a směny u velké události, asistence atd., zákaz vykonávání jakékoliv jiné výdělečné činnosti, následky v zaměstnání i za prohřešky mimo prac. dobu…), zatímco jediným reálným přínosem je výsluha, která začíná být relativně zajímavá po desítkách let v zaměstnání - pokud ovšem nebude znehodnocena inflací, nebo třeba i zrušena změnou zákona. Výsluha je přitom určená pro zabezpečení specificky trénovaných profesionálů (voják, hasič, policista), který prakticky nemá možnost svoji odbornost uplatnit mimo službu. Záchranáři jsou naopak již dnes kvalifikovaná i pro práci v lůžkových zařízeních. Lze tedy očekávat diskuze o tom, jak a zda vůbec by měla být výsluha u záchranářů uplatněná.

Do služebního poměru je zcela nereálné angažovat ve větším počtu (kvalitní) lékaře a už vůbec ne na plný úvazek. Muselo by jít o obdobu „občanských zaměstnanců“ policie, což má ale zase řadu jiných nevýhod resp. „byli bychom tam, kde jsem teď“. Reálným důsledkem by bylo jen urychlení vzniku plně paramedického systému s neoddiskutovatelným poklesem kvality služby. Pokud dneska řešíme stížnosti na to, zda měl na místo přijet doktor a ne vysokoškolsky vzdělaný záchranář, můžeme se velmi snadno octnout v situaci, že budeme rádi i za toho záchranáře.
 

dr. Ondřej Franěk