Zástavy oběhu ve Spojených státech v letech 2015-2019: přes veškeré úsilí jen dílčí pokrok

Zdroj: CARES

Iniciativa CARES (Cardiac Arrest Registry for Enhanced Survival) je provozovatelem největšího registru zástav oběhu v USA. Aktuálně (ke konci roku 2021) se do ní „plošně“ zapojilo celkem 30 států USA a 50 komunit z dalších 18 států, takže celkem jsou aktuálně v registru k dispozici data z populace čítající 170 milionů lidí, tj. něco přes 50% obyvatel USA.

A právě data z tohoto registru se stala podkladem pro studii, kterou nyní publikuje autorský tým pod vedením Eriky Odom v časopise Resuscitation.

Předmětem studie je popis případných trendů ve vývoji počtu a výsledků zástav oběhu v letech 2015 – 2019 napříč Spojenými státy.

Do studie byla zahrnuta data jen z těch lokalit, které přispívaly do registru nepřetržitě v celém sledovaném období. Šlo celkem o 122.613 pacientů ve věku 18 – 65 let s neúrazovou zástavou oběhu, kteří byli resuscitováni záchrannou službou (EMS), případně úspěšně defibrilováni first responderem.

Celkový roční počet zástav se ve sledované skupině během uvedených pěti let mírně zvýšil (22.300 -> 25.500), a to hlavně mezi lety 2015 – 2017, aby pak už zůstal stabilní. Průměrný věk pacientů se nezměnil a mezi oběťmi zástavy oběhu dominuje samozřejmě starší populace (50 – 65 let), ale zajímavý je relativně velký nárůst zástav ve skupině 18 – 34 let v letech 2015 – 2017 (+34% – což ale může v daném prostředí souviset například se změnami na drogové scéně… – pozn. of.). Další obvykle sledované parametry se během pěti let studie v podstatě nezměnily a odpovídají tomu, co známe z ČR – mezi pacienty převažují muži (66%), zástav doma je asi 70%, 42% zástav bylo spatřených svědkem a zhruba třetina pacientů měla na prvním EKG zachycený defibrilovatelný rytmus.

Autoři vyhodnotili přežívání zástav oběhu ve čtyřech skupinách:

  • Celkové přežívání (A)
  • Přežívání u spatřených zástav (B)
  • Přežívání u spatřených zástav s defibrilovatelným rytmem (C)
  • Přežívání u spatřených zástav s defibrilovatelným rytmem a resuscitací svědky (D)

Výsledky byly publikovány jak v „syrové“, nestandardizované podobě, tak standardizované na základě dalších možných prediktorů přežití, jako je pohlaví, rasa, socioekonomický status lokality, místo zástavy, resuscitace svědky či vstupní rytmus.

V nestandardizovaných výsledcích nebyl ve sledovaných letech pozorována žádná statisticky významná změna v přežívání v žádné ze shora uvedených skupin (A: cca 13%, B: cca 22%, C: 40% a D: cca 45%).

Po standardizaci se podařilo prokázat statisticky významný vzestup ve skupině A (12,5% -> 13,8%; p = 0,001) a ve skupině B (17,8% -> 19,7%; p = 0,004). V případě skupin omezených na defibrilovatelné rytmy (C, D) jsou sice výsledky obecně zásadně lepší (cca 40, resp. 45% kvalitní přežití), ale v pětiletém období zachyceném ve studii se změnily jen nevýznamně (ale aspoň také k lepšímu).

I výsledky rozdělené podle místa, kde k zástavě došlo, dopadly víceméně podle očekávání: největší naděje na přežití při zástavě oběhu je na veřejném místě (A: 23%, B: 33%, C: 50%, D: 55%), zatímco při zástavě doma jsou výsledky výrazně horší (10%; 17%; 34%; 37%) a nejmenší přežití je zaznamenané v pobytových zařízeních („DPS“), kde se pohybovalo mezi 6 a 24%.

Studie tedy nepřinesla žádné velké překvapení – a když, tak spíše negativní v tom smyslu, že přes všechnu snahu a investice se nepodařilo naději pacientů stižených zástavou oběhu nějak zásadně zvýšit. Sběr dat byl přitom poměrně hodně cíleně omezený právě na ty pacienty, kdy bychom nějaký pokrok velmi rádi viděli (věk 65 let je dneska v podstatě mládí) a data tak nebyla zatížena „statistickým balvanem“ velkého množství seniorních polymorbidních pacientů, jejichž naděje na přežití zástavy oběhu je i za optimálních podmínek nízká.

Ve Spojených státech došlo v posledních dvou desetiletích v mnoha místech k obrovskému posunu v kvalitě přednemocničí péče a svoji pozitivní roli určitě hrál i tlak veřejnosti, která se mnohde začala ptát, proč zde nejsou výsledky tak dobré, jako například v mnoha zemích západní a severní Evropy. Proběhly velké změny ve vzdělávání personálu, v organizaci záchranných služeb i v dostupnosti specializované akutní péče (například akutních koronárních intervencí). Zdá se ale, že tyto postupy obecně dosáhly určitého „realistického maxima“ a bez nějakého zásadního průlomu se plošně lepších výsledků nedočkáme. To jistě neznamená, že není co zlepšovat, dolaďovat a že bychom se neměli snažit o získání každé příslovečné „třešničky na dortu“, ale realisticky asi v dohledné době nejde očekávat plošné násobné zlepšení přežíván pacientů se zástavou oběhu.

Tolik k výsledkům studie a jako pokaždé při podobné příležitosti si ani tentokrát nemohu odpustit závistivý pohled do zahraničí a povzdech nad situací v ČR. Je totiž více než smutné, že země, která sama sebe považuje za resuscitační velmoc, nebyla schopna vytvořit něco tak banálního, jako je národní registr zástav oběhu. Ten je totiž základní a nepodkročitelnou podmínkou nejen pro porovnání výsledků třeba se zahraničím, ale především pro monitorování a zlepšování kvality služby jako celku. Jasně, ještě nějakou dobu můžeme sami sebe plácat po zádech, je ale otázka, jak dlouho s tím vydržíme a jestli právě takový přístup nakonec nemůže vést k překvapivému zjištění, že nám tak trochu ujíždí vlak. A nejsmutnější na tom je, podle všech indicií to vlastně nikomu z „odpovědných činitelů“ zase až tak moc nevadí.

Zdroj: Odom E et al. Trends in EMS-attended out-of-hospital cardiac arrest survival, United States 2015–2019. Resuscitation, https://doi.org/10.1016/j.resuscitation.2022.08.003

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.