To, kolik lidí umírá ročně na přednemocniční náhlou zástavu oběhu, je sice napsáno v prvním odstavci každé správné resuscitační studie, ale ve skutečnosti se to tak úplně přesně neví a daleko častěji jde o odhad než o nějaké alespoň trochu podložené číslo. Incidence (tj. kolik lidí z populace postihne daná událost) je přitom poměrně zásadní ukazatel, který podstatně lépe, než pouhé výsledky resuscitací popisuje, jak ten který zdravotní systém funguje ve vztahu k náhlým srdečním příhodám, byť jeho interpretace není úplně jednoduchá.

Resuscitace už je totiž vlastně až „emergentní“ procedura v situaci, kdy selhala časná detekce rizika náhlé srdeční smrti. S nadsázkou lze parafrázovat – nejlepší výsledky mají resuscitace těch zástav oběhu, ke kterým vůbec nedojde. Co je totiž platné být nejlepším z nejlepších v resuscitacích, když systém neumí včas detekovat rizikové pacienty a místo prevence nebo „pokojné“ léčby prvních projevů ICHS je nechá dojít až k infarktu a následné zástavě – aby se pak s velkou slávou, za obrovských nákladů a s relativně nízkou úspěšností pokoušel postižené vracet do života? Není nakonec lepší systém, který není až tak úspěšný v resuscitacích, protože do zástavy dospějí až ti „neřešitelní“ pacienti na konci své životní pouti, zatímco ty „skoro zdravé“, z hlediska resuscitace nadějné, včas odhalí a dokáže zástavě oběhu předejít?

Nic ale není tak jednoduché, a tak nízká incidence nemusí být jen projevem dobré primární prevence, ale třeba i naopak špatně fungující záchranky, která se k pacientům stiženým NZO nedostane tak včas, aby ještě dávalo smysl zahájit resuscitaci – což smozřejmě platí i opačně.

Incidence přednemocničních resuscitací je proto mimořádně zajímavý systémový parametr, a přesto (nebo proto?) stojí dlouhodobě v pozadí zájmu resuscitačních autorit. Jen občas se objeví nějaká vlaštovka, která světové resuscitační veřejnosti připomene, že je to téma mimořádně důležité.

A právě incidence náhlé smrti a přednemocničních resuscitací je tématem „malé analýzy velkých studií“, kterou publikuje tým pod vedením Jean-Philippe Empanyho v květnovém čísle časopise Journal of American College of Cardiology.

Autoři se zaměřili na velké soubory dat z evropských území, která mají nejméně 2 miliony obyvatel. Podařilo se jim identifikovat 4 takové registry – z Paříže (registr SDEC; 68 mil. obyvatel), Amsterdamu a okolí (ARREST; 2,4 mil. obyvatel), Stockholmu (SRCR; 2,2 mil. obyvatel) a celostátního registru NZO v Dánsku (DCAR; 5,8 mil. obyvatel). Jádro všech registrů tvořily záznamy o pacientech, resuscitovaných záchrannou službou, s tím, že někde byly zahrnuty i nemocniční resuscitace, případně resuscitace sice ohlášené, ale záchrannou službou nezahájené pro jisté známky smrti, nebo z jiných důvodů.

Studie zahrnula období let 2012 – 2017 a byli do ní zařazeny jen ty zástavy, které se odehrály v přednemocničním prostředí a kde záchranná služba zahájila resuscitaci. Ty byly dále rozděleny na skupinu OHCA (out-of-hospital cardiac arrest; všechny zástavy) a SCD (sudden cardiac death; jen zástavy bez zřetelné vnější příčiny – trauma, tonutí, intoxikace apod.).

Byla vyhodnocena data z téměř 42.000 zástav oběhu.

Takže – nejprve nějaká data o důležitých parametrech souborů pacientů:

• Střední věk pacientů byl mezi 68 a 72 lety, jedna třetina z nich byly ženy, 2/3 až 3/4 událostí se odehrálo doma.
• Podíl pacientů s defibrilovatelným rytmem byl ve třech registrech cca 20 % událostí, pouze v holandském registru to bylo plných 42 %.
• Svědek zástavy byl na místě ve více než 70 % případů zástavy v Paříži a Holandsku, ale jen v necelé polovině v Dánsku.
• Laická resuscitace byla poskytnuta v 51 – 76 % případů a 30 – 60 % pacientů bylo transportováno do nemocnice.

Podrobnější informace o rozdílech mezi jednotlivými registry jsou uvedeny v následující tabulce:

Parametr	ARREST (Amsterdam)	SDEC (Paris)	SRCR (Stockholm)	DCAR (Dánsko)
Podíl žen (%)	29,3	35,3	34,3	36,6
Stř. věk (roky)	68,0	68,5	71,0	72,0
NZO na veřejném místě (%)	26,8	24,5	33,2	26,7
Spatřená NZO (%)	71,9	71,9	n/a	43,3
Resuscitace svědkem (%)	76,0	71,7	51,2	66,4
Použito AED (%)	10,6	3,2	2,3	3,2
DEFI rytmus (%)	42,2	26,7	20,5	20,4
Medián doby reakce ZZS (minut)	8,5	9,0	9,0	n/a
ROSC (%)	41,8	40,7	33,2	29,2
Předání do nemocnice se spont. oběhem (%)	59,6	30,7	60,4	36,3

No a nyní konečně ta incidence.

Průměrná roční incidence všech záchrankou resuscitovaných náhlých zástav oběhu (OHCA skupina) se v uvedených letech pohybovala mezi 47.8 a 57,9 na 100.000 obyvatel a rok, a v podskupině SCD (zástavy z „vnitřních“ příčiny) to bylo 36,8 – 39,7 na 100.000 obyvatel a rok, přičemž nebyl zaznamenaný žádný statisticky významný meziroční rozdíl.

Autoři se také zabývali distribucí NZO v různých věkových skupinách. Výsledky zobrazují následující grafy a tabulka. Kromě jiného zde stojí za pozornost, že „průměrná“ incidence NZO kolem 40 na 100.000 obyvatel a rok se týká v podstatě jenom osob ve věku 40 – 64 let, zatímco u mladších dospělých je sotva desetinová a naopak ve skupině 80+ je řádově desetinásobná.

Autoři v diskuzi kromě jiného upozorňují na fakt, že se incidence zástav oběhu během sledovaných let nijak zásadně nesnížila (resp. vůbec se nesnížila), i když by se, při pokrocích medicíny, takový trend dal očekávat.

Další zajímavý výstup studie, i když samozřejmě zatížený řadou možných nepřesností, je extrapolace zjištěných dat na celou Evropskou unii. Autoři při tomto výpočtu vyšli z poslední známé věkové struktury jednotlivých zemí a vypočítali, kolik přednemocničních zástav oběhu by v dané zemi mělo být možné očekávat – viz obrázek níže.

Například v ČR bychom tedy měli mít ročně nějakých 4,800 záchrankou řešených NZO, zatímco ve skutečnosti jich v roce 2021 záchranky zahájily (nebo to aspoň vykázaly) 8,742, což je o nějakých 80 % víc, než je očekávaná hodnota. Svůj podíl na tom má jistě i dobré pokrytí záchrankami a relativně velká „ochota“ resuscitovat i pacienty, jejichž naděje na kvalitní přežití je minimání, ale fakt, že průměrný věk resuscitovaného pacienta v ČR je nejméně 5 let nižší, než v uvedených registrech, signalizuje i hlubší systémové příčiny, které by měly být předmětem velmi intenzivní pozornosti odborných autorit.

Zdroj: Empana JP, Lerner I, Valentin E, et al. Incidence of Sudden Cardiac Death in the European Union. J Am Coll Cardiol. 2022 May, 79 (18) 1818–1827.https://doi.org/10.1016/j.jacc.2022.02.041