Cílená hypotermie po zástavě oběhu se stala „hitem“ Guidelines 2005, kam se sice dostala na základě metodicky poněkud sporných studií Holzera a Bernarda, malých rozsahem a omezených na malé specifické skupiny pacientů, popularita tohoto postupu ale i tak bleskově stoupala. Není divu – konečně po letech se do resuscitační medicíny dostalo něco opravdu nového…

Každý správný kongres urgentní medicíny v následujících tehdy zdobilo několik přednášek na téma chlazení, prezentujících často až neuvěřitelné výsledky překotně zaváděných ochlazovacích metod. Jenže časem se ukázalo, že zatímco v jednoduchých observačních studiích metoda fungovala skvěle, ve velkých randomizovaných studiích to pořád nějak nevycházelo. Ano, hádáte správně – šlo o klasickou situaci, kdy nadšení průkopníci zkrátka očekávali že „to“ vyjde – a hledali tak dlouho, až to taky vyšlo.

Nadšení pro hypotermii tak začalo poměrně významně vychládat, a to zejména po publikaci robustní randomizované multicentrické studie TTM (český souhrn ZDE), která prokázala, že chlazení pacientů po resuscitaci na cílových 33 stupňů nepřináší žádný benefit vůči snaze o udržení normotermie 36 stupňů. V GL 2015 tak byl koncept hypotermie nahrazen konceptem cíleného řízení tělesné teploty (TTM – Terget Temerature Management).

Ve špičkovém časopise The New England Journal of Medicine nyní vychází „pokračování“ této studie – asi ne úplně překvapivě pod názvem TTM2. Studie zahrnující data 1850 pacientů je nejen téměř 2x větší, než původní TTM, ale změnily se i parametry cílové teploty: zatímco ve skupině hypotermie zůstala cílová teplota 33 stupňů, ve skupině normotermie bylo přípustné maximum 37,5 stupně a teprve při překročení táto teploty byli pacienti aktivně chlazeni. Doba aktivního řízení teploty byla stanovena na 40 hodin. Primárním end-pointem bylo přežití 180 dní od příhody, sekundárním pak kvalita vědomí na Rankinově škále.

No a konečně výsledek – pokud byste čekali, že při takovém „rozvolnění“ normotermické skupiny už to chlazení nějaký význam mít musí, bude zklamaní. Z hlediska přežití nic, žádný rozdíl mezi oběma skupinami, a vlastně jediný statisticky významný rozdíl v podobě významně většího výskytu hemodynamicky významných arytmií jde v neprospěch hypotermické skupiny. Skoro to vypadá, že cílená hypotermie má v resuscitační medicíně definitivně odzvoněno a také k řízení teploty v pásmu normotermie budeme v budoucnu postupovat možná i volněji, než dnes.

Zdroj: Dankiewitz J. et al. Hypothermia versus Normothermia after Out-of-Hospital Cardiac Arrest. N Engl J Med 2021; 384:2283-2294 (fulltext online ZDE)

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz