Podání plné krve patří v posledních letech mezi velmi populární metody používané u pacientů se závažným traumatem v přednemocniční péči. Metoda má původ ve vojenském prostředí, kde se i na datech, ovšem výhradně observačních, osvědčila, ale studie na toto téma se stále častěji objevují i v „civilní“ literatuře (viz například ZDE, ZDE, ZDE, nebo ZDE). Kolem efektivity podávání tohoto preparátu je nicméně stále dost nejasností a de facto je stále založené spíše na „expertním postoji“, než na reálných výsledcích. Jednou z nevyjasněných otázek zůstává i to, zda v prostředí běžné civilní záchrany (která se v mnoha parametrech zásadně liší od „combat“ medicíny) je transfuze plné krve skutečně prospěšnější než transfuze jednotlivých krevních složek, a stejně tak i to, zda se jedná o plnou krev „čerstvou“ (do 14 dnů od odběru), nebo déle skladovanou (15 – 21 dní po odběru).

A právě srovnání plné krve a zvlášť podávaných derivátů, tentokrát zpoza oceánu, bylo předmětem (americkou armádou podpořené) studie TOWAR autorů Sperryho a spol. z Pittsburghu, vycházející v prestižním čaospise The New England Journal of Medicine (shodou okolností ve stejném čísle, jako zde již probíraná podobná britská studie SWiFT).

Studie se zúčastnilo celkem 44 základen letecké záchranné služby ve Spojených státech, které v poměru 2:1 (se střídáním po měsíci) používaly buď až 2 jednotky plné krve nebo odpovídající množství jednotlivých krevních složek (plazma, červené krvinky nebo obojí). Primárním sledovaným parametrem bylo úmrtí z jakékoli příčiny do 30 dnů po randomizaci. Observační substudie hodnotila výsledky také podle doby skladování plné krve.

Sledovanou skupinou byli pacienti starší než 18 a mladší než 90 let, kteří utrpěli závažné trauma s hypotenzí pod 70 torr, případně pod 90 torr v kombinaci s tachykardií alespoň 108/minutu; vyřazeni byli naopak pacienti po úrazu, který vznikl následkem pádu ze stoje, pacienti s popáleninami, s penetrujícím poraněním lbi, tonoucí, těhotné ženy a také pacienti se zástavou oběhu z traumatické příčiny (byť to v souvislosti s názvem studie může být poněkud překvapující, ach ta terminologie…). Zahrnuti nejsou pochopitelně ani pacienti s chybějícími daty a pacienti, kteří zařazení do studie ex post odmítli.

Z 1.020 pacientů přijatých do studie bylo 715 zařazeno do skupiny s podáním plné krve a 305 do skupiny s podáním jednotlivých krevních složek. Z hlediska zdravotníků byla studie samozřejmě „open-label“, ale vyhodnocující osoby do ukončení studie nevěděly, do jaké skupiny byl který pacient zařazen.

Ve studii došlo k poměrně velkému množství crossoverů (např. ze 715 pacientů léčených v periodě plné krve jich 181 kromě plné krve dostalo ještě nějaký krevní derivát a naopak z 305 pacientů „derivátové“ skupině jich 18 dostalo kromě krevních derivátů také plnou krev).

Střední věk pacientů ve studii byl cca 45 let, v 75% šlo o muže. 80% pacientů utrpělo tupé a 20% penetrující poranění. Co se týče mechanizmů úrazu, cca 2/3 tvořily podle očekávání dopravní nehody, ale – z našeho pohledu nezvykle – bylo druhým nejčastějším mechanizmem střelné poranění (16% pacientů). Střední ISS bylo 24 bodů.

Intubovaných byla cca polovina pacientů, TXA jich dostalo cca 40% a 60% pacientů dostalo kromě krve nebo krevních derivátů ještě infuzi krystaloidů nebo koloidů.

Třicetidenní mortalita byla 25,9 % ve skupině s plnou krví a 20,5 % ve skupině s transfuzí jednotlivých složek krve. Mezi skupinami nebyly pozorovány žádné podstatné rozdíly v nežádoucích účincích.

Základní sledovanou veličinou byla 30denní mortalita, která dosáhla 25,9% u pacientů s plnou krví a 20,5% u pacientů s krevními deriváty (upravený poměr šancí 1,24; 95% interval spolehlivosti [CI] 0,87 až 1,76; P = 0,24, rozdíl tedy není statisticky významný). Výsledky byly hodnocené i v podskupinách s úmrtím do 3, 6 a 24 hodin po úrazu, s úmrtím z důvodu exsanguinace, s rozvojem multiorgánového selhání, hodnocené byly i vybrané koagulační parametry a další. Téměř ve všech těchto parametrech je patrný lehký trend ve prospěch krevních derivátů, nikde ale není významný ze statistického pohledu.

Při hodnocení mortality podle délky skladování plné krve byly výsledky srovnatelné, ať byla podaná plná krev „čerstvá“ (do 14 dnů), nebo „uleželá“ 🙂 (nad 14 dnů).

Závěr studie tedy zní – u zraněných pacientů s hemoragickým šokem nevedlo přednemocniční použití plné krve k nižší 30denní mortalitě ve srovnání s použitím jednotlivých krevních složek.

Zdroj: Sperry JL et al. Prehospital Resuscitation with Type O Whole Blood for Trauma and Hemorrhage. N Engl J Med 2026 May 18. doi: 10.1056/NEJMoa2602167. Online ahead of print.

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.