Když byla před dvěma lety v Lancetu publikovaná studie RePHILL, v níž se nepodařilo prokázat pozitivní přínos přednemocniční transfuze krevních derivátů ve srovnání s obyčejným fyziologickým roztokem u pacientů s kritickým úrazovým krvácením, řada kritiků tehdy namítala, že negativní výsledek studie může být způsobený jednak dlouhými přednemocničními časy, ale hlavně nevyužitím moderních krevních produktů, jako je zejména plná krev.

A právě srovnání „tradičních“ krevních derivátů s plnou krví bylo předmětem studie SWiFT (Study of Wholeblood in Frontline Trauma – miluju tyhle přirozeně vznikající akronymy!), která vyšla v polovině března v renomovaném časopise The New England Journal of Medicine a která by měla obě uvedné námitky eliminovat.

Autorský tým pod vedením Dr. Jasona Smitha z vojenské nemocnice v Birminghamu uspořádal multicentrickou randomizovanou studii, jejímž cílem bylo porovnat osud pacientů se závažným traumatem a hemoragickým šokem, kteří byli léčeni „tradičními“ krevními deriváty (erymasou a plazmou – kontrolní skupina) s těmi, u kterých byla v PNP použita plná krev (experimentální skupina). V obou případech byla maximální dávka 2 jednotky každého přípravku. Krevní přípravky byly podávány výhradně posádkami letecké záchranné služby, kterých bylo do experimentu zapojeno celkem 10 (všechny s lékařem na palubě), pacienti byli směrováni do 19 traumacenter. Celá studie se odehrála ve Velké Británii, sběr dat probíhal od konce roku 2022 do roku 2025. Randomizace probíhala tak, že do standardního zapečetěného chladicího boxu byly na transfuzní stanici vloženy přípravky podle výsledku randomizace, ale posádka až do otevření boxu nevěděla, co se v krabici skrývá. Jamile byl box otevřen, byl tento pacient zařazen do studie.

Objektem studie byli pacienti bez omezení věkem, kteří utrpěli závažný úraz a byli indikovaní k podání transfuze podle protokolů jednotlivých zúčastněných záchranek (tj. zpravidla se závažnou hypotenzí resp. s projevy šoku). Naopak vyřazeni byli nemocní, u kterých se nakonec ukázalo, že jde o krvácení netraumatického původu, kteří zemřeli ještě v přednemocniční péči a samozřejmě i ti, kteří sice úraz přežili, ale následně se u nich nepodařilo získat souhlas se zařazením do studie. Z dílčího hodnocení pak dále vypadli pacienti, u kterých se v příslušném časovém okně nepodařilo získat úplná data.

Primárním endpointem studie bylo úmrtí do 24 hodin resp. nutnost aktivace masivího transfuzního protokolu, definovaného jako podání 10 a víc jednotek krve v prvních 24 hodinách od úrazu. Některé další parametry a komplikace byly ale sledované ještě s odstupem 30 a 90 dní po úrazu.

Medián věku pacientů byl 38 let v experimentální a 35 let v kontrolní skupině, 75% pacientů byli muži. V 73% resp. v 69% šlo o pacienty s tupým traumatem, dopočet do 100% tvořili pacienti s penetrujícím úrazem. Medián ISS byl 33 resp. 34 body. Z pohledu našich zvyklostí zaujme to, že intubovaná a řízeně ventilovaná byla jen cca polovina pacientů.

Randomizací prošlo 942 pacientů, ale 226 z nich muselo být vyřazeno, protože u nich následně došlo k traumatické zástavě oběhu, a dalších cca 100 pacientů bylo vyřazeno z různých jiných důvodů (viz výše). Z hlediska primárního end-pointu byla vyhodnocena data od 641 pacientů, z nichž bylo 327 v intervenční a 314 v kontrolní skupině. Kompletní sledování (90 dní od úrazu) se podařilo u 415 pacientů (210 + 205), přičemž nejčastějším důvodem „vypadnutí“ nebylo úmrtí, ale buď to, že pacient zařazení odmítnul, nebo ztráta kontaktu s pacientem po jeho propuštění nebo přeložení z traumacentra.

Na a jak to tedy dopadlo? V podstatě tak, jak se už pomalu stává tradicí v těchto studiích: mezi experimentání a kontrolní skupinou nebyl zaznamenán ŽÁDNÝ ROZDÍL, ať už byly výsledky hodnocené „per protocol“, nebo podle „intention to treat“. V experimentální skupině (s plnou krví) byl end-point (exitus nebo masivní trf. protokol v prvních 24 hodinách) dosažen u 49% pacientů, u kontrolní skupiny to bylo 48%, což je rozdíl, který pochopitelně není statisticky ani fakticky nijak významný. Obě skupiny se nelišily ani v počtu komplikací dávaných do souvislostí s transfuzí – nejčastěji šlo o plicní ambolii (6,3% resp. 6,7%) a hlubokou žilní trombózu (4,4% vs. 4,6%). Rozdíly mezi oběma skupinami nebyly nalezeny ani v dalších sledovaných parametrech ať už časně, nebo s odstupem. V podstatě jediný zjištěný významný rozdíl se tak týkal podílu pacientů s prodlouženým protrombinovým časem (INR), který byl zaznamenaný u 40,7% pacientů v experimentální skupině a u 30,5% v kontrolní skupině, který se ale nijak prakticky „nepropsal“ do dalšího průběhu onemocnění.

Přes současnou popularitu plné krve tedy studie SWiFT nepřinesla data, která by podpořila preferenci tohoto výrobku v běžném civilním použití, a pokud tento výsledek vážíme v kontextu se závěry studie RePHILL, musíme si přiznat, že stále nemáme v ruce robustní přesvědčivá data, která by vůbec podpořila používání transfuzních produktů (ať už ve formě plné krve, nebo oddělených transfuzních přípravků) v civilním prostředí záchranných služeb ve vyspělých zemích. U pacientů s masivním nekontrolovaným krvácením v přednemocniční péči tak zůstává zásadním a nezpochybnitelným faktorem ovlivňujícím úspěch pouze přednemocniční čas. A to je také veličina, na jejíž maximální zkrácení bychom se u těchto pacientů měli zaměřit především. A i když to zdaleka není mediálně tak sexy jako přednemocniční transfuze, ani to není vůbec snadný úkol.

Zdroj: Smith J.E. et al. Prehospital Whole Blood in Traumatic Hemorrhage — a Randomized Controlled Trial. NEJM. Published March 17, 2026, DOI: 10.1056/NEJMoa2516043

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.