U příležitosti Velikonoc si dovoluji recyklovat 4 roky starý článek – snad se dlouholetí čtenáři nebudou zlobit 🙂

V každé dobré učebnici urgentní medicíny se v kapitole historie resuscitace dočteme o nehynoucích zásluhách Petera Safara a dalších velikánů medicíny šedesátých let minulého století. Ano, tehdy začala moderní éra resuscitace tak, jak ji známe dnes, ale to neznamená, že i naši předci, předci našich předků a předci předků našich předků neměli zase svoje metody, jak bojovat se smrtí a navrátit postiženému život.

Pojďme si tedy v této sváteční době stručně připomenout asi nejznámější kazuistiku úspěšné resuscitace, která je dodnes oslavovaná prakticky na celém světě, přestože v seznamu citací materiálů ILCORu ji – bohužel – budeme hledat marně.

Právě zmrtvýchvstání Krista je totiž prvním oficiálně dochovaným a všeobecně uznávaným případem úspěšného návratu životních funkcí „zdánlivě zemřelého“, a to včetně dosažení vynikajícího neurologického outcome (CPC 1). Podle dodnes platných principů jde tedy jednoznačně o úspěšnou resuscitaci.

Výsledek je navíc o to cennější, že šlo o zástavu oběhu traumatického původu, kde je prognóza obvykle velmi nepříznivá. Připomeňme si tedy formou krátké kazuistiky, co se tehdy stalo:

V roce 30 (nebo možná roku 33) byl ve vykonstruovaném procesu Ježíš Nazaretský tribunálem pod vedením Piláta Pontského odsouzen za vlastizradu k trestu smrti ukřižováním.

Na Velký pátek byl Ježíš ukřižován a ve večerních hodinách, po dlouhém utrpení, dochází k zástavě oběhu, pravděpodobně kombinací vykrvácení a šokového stavu na základě pozičního traumatu. Ještě týž večer jej přítomný důstojník prohlašuje za mrtvého, je mu zasazena „rána jistoty“ kopím a je pohřben.

Bílá sobota je dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Svědci příhody, Ježíšovi učedníci, zůstávají v šoku. Plni desiluze a zmatku pasivně čekají na zásah pohotovosti (v tehdejším názvosloví vigilii – od slova „vigilní“ – pohotový, připravený).

Vigilie se konečně dostavuje, byť z dnešního pohledu se značným zpožděním (ovšem při tehdejších možnostech dopravy naopak až neuvěřitelně rychle), až v noci ze soboty na neděli. Ihned se pouští do práce a v neděli nad ránem je konečně dosaženo „vzkříšení“ – obnovení oběhu a vzápětí také vědomí (GOS 1 – viz obrázek v titulku). Křesťané si vzkříšení vysvětlují jako dílo Boží a tak volají Aleluja – Oslavte pána, záchranáři jako obvykle zůstávají skromně v pozadí.

Neděle zmrtvýchvstání je pak již zaslouženou oslavou úspěšné resuscitace, po níž logicky muselo následovat volné Velikonční pondělí, protože po divoké veselici bylo každému jasné, že chodit v pondělí do práce by nedopadlo dobře. Volný den začal být postupně využíván k provozování různých lidových obyčejů, jichž se z pochopitelných důvodů účastní hlavně děti a ženy, zatímco muži začínají být k použití až po obědě. A tak je tomu až dodnes.

Vážení čtenáři, klidné, krásné a veselé Velikonoce, a s těmi oslavami úspěšných resuscitací to nepřehánějte!

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.