Studie Paramedic 2, která, přes některé významné námitky, otřásla „adrenalinovým“ světem, obrátila pozornost také k tomu, jaké má vlastně podání adrenalinu důsledky pro mozkovou tkáň. Adrenalin totiž ve studii (zjednodušeně řečeno) vedl sice 2x častěji k obnově oběhu, ale také k 2x častěji k horšímu neurologickému výsledku, takže nakonec „nula od nuly pošla“. Výsledek by se tak dal shrnout větou „Adrenalin zachraňuje myokard na úkor mozku„. Ano, tak to vypadá z venku. Co přesně se ale děje uvnitř? Překvapivě se ukazuje, že ani po mnoha desetiletích společného resuscitačního života s Adrenalinem vlastně nevíme.

Právě to bylo důvodem vzniku experimentální studie, do které se pustili autoři Putzer a spol. z univerzity v Innsbrucku a která vychází v aktuálním čísle časopisu Resuscitation.

Autoři provedli experiment na prasečím modelu. Pokusná zvířata samozřejmě uspali, do mozku zavedli několik tlakových a saturačních čidel a odběrových kanyl, a poté u nich navodili komorovou fibrilaci. Po pětiminutovém intervalu bez pomoci zahájili standardní resuscitaci s řízenou ventilací a nepřímou masáží pomocí přístroje LUCAS. Dále po minutě resuscitace a pak ještě 2x v pětiminutových intervalech podali Adrenalin v dávce 15 resp. 30 µg/kg a sledovali, „co se bude dít“.

Výsledků je samozřejmě spousta, ale ty nejpodstatnější dobře ilustrují dva grafy z originální publikace (viz výše):

• Adrenalin vedl ke zvýšení perfuzního tlaku (=rozdílu mezi intrakraniálním tlakem a středním arteriálním tlakem), zejména v dávce 30 µg/kg. Tento efekt je ale velmi krátkodobý (cca 30 sekund) a s opakovanou dávkou klesá.
• Adrenalin nevedl ke zvýšení regionální saturace mozkové tkáně kyslíkem.
• Adrenalin nevedl ani ke zlepšení žádného ze sledovaných metabolických parametrů mozkové tkáně.

Výsledky jsou tedy tak trochu kontroverzní a jsou i předmětem poměrně dlouhé diskuze v článku. Autoři nabízejí několik vysvětlení, od příliš krátkého působení adrenalinu, které se nestačilo promítnout do zlepšení měřených parametrů, přes limitaci měření metabolickými změnami až po potenciální ovlivnění měření regionální saturace kyslíkem okolními tkáněmi (byl použitý systém NIRS). K úvaze doporučují další zkoumání vlivu adrenalinu např. při zkrácení intervalu nebo kontinuálním podávání.

Asi není překvapením, že situace kolem adrenalinu zůstává nadále předmětem diskuzí. Jeho přínos při bezprostředně probíhající resuscitaci je z praxe každému zřejmý a nezpochybnitelný, ale dlouhodobé efekty zůstávají stále kontroverzní. Jenže – co oči (záchranáře) nevidí (míněno špatný neurologický výsledek), srdce (záchranáře) nebolí, takže rozhodně nelze v nejbližších letech očekávat ústup adrenalinu z přednemocniční „resuscitační síně slávy“. Třeba se ale přece jen časem podaří vymyslet takový modus operandi, aby přece jen bylo možné adrenalin podávat během zástavy oběhu se zcela čistým svědomím.

Zdroj: Putzer G et al. Effects of different adrenaline doses on cerebral oxygenation and cerebral metabolism during cardiopulmonary resuscitation in pigs. Resuscitation 2020, https://doi.org/10.1016/j.resuscitation.2020.06.024