V roce 2015, poprvé od vzniku Utsteinského protokolu proběhl pod záštitou ILCOR relativně velký, celosvětový výzkum zaměřený na data o resuscitacích. Do výzkumu se ve dvou vlnách na dobrovolné bázi zapojilo 10 národních resp. nadregionálních a 7 lokálních registrů náhlých zástav oběhu ze všech částí světa (USA, Dánsko, Norsko, Švédsko, Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland, Singapur, Jižní Korea, Japonsko, Kanada, Finsko, Itálie, Švýcarsko, Taiwan, Francie).

Předmětem zájmu byla data z roku 2015, ale v z různých důvodů byla někdy použita i data z let 2013 a 2014.

Výstupy zahrnují samozřejmě obrovské množství dat členěných podle jednotlivých položek Utsteinského protokolu, pojďme se ale podívat nejen na ty obligátní „úspěšnosti, ale na některé méně obvyklé zajímavosti.

• Incidence záchrannou službou léčených NZO se v této práci liší násobně – od 30 NZO na 100.000 obyvatel a rok v Paříži po 97 na 100.000 obyvatel a rok v Japonsku. Je ale potřeba doplnit, že kritéria pro zařazení pacienta do registru nejsou jednotná – v některých místech zařazují všechny pacienty se sebekratší resuscitací, jindy je pro zařazení vyžadované provádění resuscitace v délce 30 sekund až 2 minuty.

• Věk resucitovaných pacientů se pohyboval mezi 61 (Arizona) a 75 lety (v Japonsku).

• Laická první pomoc byla obětem NZO poskytovaná v různých místech od 19 do 79%

• Použití AED před příjezdem záchranné služby se ve většině registrů pohybuje kolem 5% NZO, z čehož výrazněji „vyčnívá“ Norsko (13%) a zejména jihošvýcarský kanton Ticino (37%). Nicméně reálných defibrilací bylo daleko méně – od necelého procenta po 7% v již zmiňovaném Ticinu.

• Dojezdová doba (od zavolání po příjezd na místo) byl poměrně vyrovnaná s mediánem mezi 6 (UK) a 11 minutami (Pavia, Itálie). Daleko delší byl ale čas do případné defibrilace – ta je sledovaná jen v menšině registrů a jen ve dvou místech byl její medián do 10 minut; v Singapuru dosáhl rozdíl mezi dojezdem a defibrilací 7,5 minuty a medián defibrilačního času byl přes 16 minut.

• Přednemocniční interval (čas od volání do příjezdu do nemocnice) vykazuje také poměrně značnou variabilitu – od mediánu 23 minut na Taiwanu po 66 minut v italských a švýcarských registrech.

• No a na závěr konečně i ty výsledky. Za nejvýznamnější marker kvality je považovaná zejména dlouhodobé (resp. třicetidenní) přežití „Utsteninské srovnávací skupiny„, neboli pacientů se spatřenou zástavou, kteří byli nalezení s defibrilovatelným rytmem. V tomto parametru podle očekávání dominují severské státy, zejména Dánsko (přežití 47,4%) a Norsko (43,6%). Prostý průměr ze zúčastněných registrů byl rovných 30%. Někoho by mohl překvapit nadprůměrný výsledek z velkého amerického registru CARES, svědčící o tom, že v řadě velkých měst USA se situace velmi rychle mění k lepšímu. Naopak možná překvapivě reportují podprůměrné výsledky (s úspěšností těsně nad 20%) registry z Velké Británie a také regionální registr z Paříže.

Na závěr je ještě vhodné připomenout, že vedení registrů NZO není v drtivé většině zemí světa povinné. Dá se tedy předpokládat, že pokud už se někde registr vede, je to známkou zájmu dané komunity přednemocniční resuscitaci a důkazem systematického přístupu k této problematice. Obávám se tedy, že uvedené výsledky jsou „spíš lepší“ a z celosvětového pohledu (byť omezeného na vyspělé země) bude situace významně méně příznivá. Ale kdo ví – otázkou totiž zůstává, jak vůbec byly registry do průzkumu vybírány a určitě je v této souvislosti škoda, že sítem nezájmu propadla i data z Česka – asi bychom se úplně neztratili.

Zdroj: Kiguchi a aspol. Out-of-hospital Cardiac Arrest across the World: First Report from the International Liaison Committee on Resuscitation (ILCOR). Resuscitation 2020; DOI 10.1016/j.resuscitation.2020.02.044

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz