Mají jezdit doktoři na záchrance, nebo nemají? Některé systémy se bez nich obejdou, jiné je naopak využívají rutinně. Tak jak je to správně?

Pohledů na tohle téma je samozřejmě spousta a už sama roztříštěnost systémů svědčí pro to, že odpověď nebude jednoznačná. Strašně moc totiž záleží na tom, v jakém systému se pohybujeme, organizací akutní primární péče počínaje až přes ekonomické poměry té dané země.

Celkově se ale dá říct, že ve vyspělých zemích spíš lékaři v PNP přibývají – byť velmi často v míře striktně omezené na nejzávažnější události. Dnes prezentovaná studie kanadských autorů Laveryho a spol. je metaanalýzou dostupných studií, které tyto změny hodnotí pohledem dat studií, publikovaných v posledních 15 letech.

Z původně vytipovaných 1769 článků na toto téma nakonec autoři po dvou kolech výběru založených na relevanci a kvalitě dat vybrali jen 23 studií, z toho 22 observačních a jen jedinou randomizovanou. Studie pocházely z Japonska, Nizozemí, Anglie, Austrálie, Skotska, Dánska, Francie a Walesu a zahrnuly celkem impozantních 332.533 pacientů s kritickým onemocněním nebo úrazem.

Předmětem srovnání byly odpovídající páry pacientů ošetřovaných týmy pod vedením lékaře a proti tomu týmy pod vedením „paramedika“. Vzhledem k roztříštěnosti vzdělávacích požadavků a terminologie definovali autoři pro tento účel „paramedika“ jako nelékaře se specializovaným VŠ vzděláním a kompetencemi na úrovni „ALS“ (v délce studia 2 – 5 let, v některých zemích i s dalším pokračovacím studiem).

9 studií nabídlo přímé srovnání lékařů a nelékařů z hlediska redukce mortality, zatímco 14 studií se zabývalo naopak zvýšením naděje na přežití kritického stavu – zástavy oběhu nebo závažného traumatu:

Jak je zřejmé z plotových grafů výše a jak tím pádem vyšlo i v metaanalýze dat, ukauje se, že přes všechnu standardizaci postupů u kritických stavů, kdy by se mohlo zdát, že je v zásadě jedno, kdo je provádí, je přítomnost lékaře v týmech zasahujících u kritických pacientů přínosná – mortalita u srovnatelných pacientů ošetřovaných týmem pod vedením lékaře je zhruba o 20% nižší, než u týmů bez lékaře (AOR 0,80; 95CI 0,68-0,91; p=0,001) a naděje na přežití naopak téměř o 50% vyšší (AOR 1,49; 95%CI 1.31-1.69; p<0.00001).

Jak ale autoři opakovaně zdůrazňují, nejde o to, že by lékaři pacienty zachraňovali sami o sobě, ale jde o práci celého týmu (pozn OF: ono by bylo zajímavé srovnat ty výsledky i podle počtu zdravotníků na místě – i to, že lékař je většinou vůči standardní posádce vlastně „navíc“, může hrát svoji významnou roli – autoři ale tento parametr neuvádějí).

Publikovaná data tedy poměrně významně podporují přítomnost lékaře v týmech, které poskytují přednemocniční péči kriticky nemocným či zraněným pacientům, a lékaři se tak pomalu ale jistě stávají standardní součástí PNP na stále více místech. Sami autoři pak připouštějí, že nejpomaleji tento proces postupuje u nich v Severní Americe.

Já ještě nad rámec studie připomenu, že přítomnost lékařů v záchranné službě požadoval od samého začátku už Peter Safar, ale jak nakonec sám konstatoval, šlo o jeden z mála cílů, kterého se mu nepodařilo v systému záchranky „amerického typu“ prosadit. A to trvá dodnes.

Zdroj: Lavery, M.D. et al. Benefits of targeted deployment of physician-led interprofessional pre-hospital teams on the care of critically Ill and injured patients: a systematic review and meta-analysis. Scand J Trauma Resusc Emerg Med 33, 1 (2025). https://doi.org/10.1186/s13049-024-01298-8

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.