Kam s ním potřetí aneb Schrödingerova kočka v praxi
„Schrödingerova kočka“ je myšlenkový experiment související s výkladem kvantové fyziky, na jehož konci – long story short – je v uzavřené krabici kočka, která je živá a mrtvá zároveň (více např. ZDE). Takže, přeneseno do běžného života, něco, co je sice (možná) teoreticky možné, ale prakticky to zkrátka takhle nefunguje.
A přesně teorie Schodingerovy kočky mě napadla při čtení článku v časopise Anesteziologie a urgentní medicína s názvem Odmítnutí převzetí pacienta z přednemocniční péče cílovým poskytovatelem akutní lůžkové péče. Obsahem článku je rozbor právního stavu a několika příkladů situací při odmítnutí převzetí pacientů cílovým poskytovatelem péče. Autoři totiž, kromě řady správných informací, v tomto článku přicházejí s myšlenkou, že zdravotnické zařízení nemusí přijmout pacienta od záchranné služby, pokud má tzv. „plno“ (pokud tedy nejde o pacienta v přímém ohrožení života nebo porod – tito pacienti musí být přijatí vždy).
Není to nic úplně nového – podobný výklad v minulosti prezentoval i legislativní odbor Ministerstva zdravotnictví v souvislosti s věčně přeplněnými pražskými fakultními (= ministerstvem zřizovanými) nemocnicemi (zejména jednou konkrétní). Takže než řešit problémy „na slunečním vrchu“ a třeba tam konečně udělat pořádný urgent, prostě to hodíme na záchranku, ať si s tím poradí.
Autoři těchto myšlenek přitom tvrdí, že Zákon o zdravotnické záchranné službě sice ukládá vézt pacienta k nejbližšímu odborně způsobilému poskytovateli, ale poskytovatele, jehož kapacita byla vyčerpána, není možné považovat za odborně způsobilého. Záchranná služba tedy podle nich musí vyhledat jiného „nejbližšího odborně způsobilého“ poskytovatele příslušné odbornosti s volnou kapacitou.
Opírají se při tom o Zákon o zdravotních službách, §48 odst. 1, podle kterého „Poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může odmítnout přijetí pacienta do péče, pokud by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení nebo jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení; překročením únosného pracovního zatížení se rozumí stav, kdy by zajištěním zdravotních služeb o tohoto pacienta došlo ke snížení úrovně kvality a bezpečnosti zdravotních služeb poskytovaných pacientům již přijatým“.
Autoři se tedy domnívají, že vyhlašování všelijakých „stop stavů“ odděleními nemocnic z důvodu kapacitní nouze je vlastně legální postup a záchranka by měla pacienty vozit „někam jinam“. Kam? To je její věc.
Proti tomuto tvrzení je třeba se zásadně ohradit. Proč?
- Především, odborná způsobilost je v zásadě definovaná registrací zdravotnického zařízení a ta je zase vázaná na splnění podmínek personálního, věcného a technického vybavení daného zdravotnického zařízení. Míra zatížení daného zařízení na odborné způsobilosti nic nemění, stejně jako se např. odborná způsobilost záchranáře nemění s mírou jeho zatížení (i když – ve tři ráno po osmi „kouscích“ možná ano, ale to je zase jiná pohádka). Autoři ovšem tvrdí, že zdravotnické zařízení s vyčerpanou kapacitou není odborně způsobilé zajistit péči o pacienta záchranné služby, současně ale nezpochybňují, že totéž zdravotnické zařízení zůstává odborně způsobilé pro ty pacienty, které už v péči má, případě pro ty, co např. přijedou po vlastní ose. Ve výsledku by tedy jedno zdravotnické zařízení zároveň bylo a nebylo odborně způsobilé. A pak, že Schrödingerova kočka neexistuje…
- Dále – z textu §48 odst. 1) (…“kterého si pacient zvolil„…) jasně vyplývá, že se tento paragraf vztahuje na situaci, kdy si zdravotnické zařízení volí pacient – a to rozhodně není případ zásahu záchranné služby.
- Pokud by byl uvedený princip platný a vyčerpanou kapacitu by mělo více zařízení v jednom regionu, byly by záchranky nuceny transportovat pacienty třeba i stovky stovky kilometrů do „nejbližší volné“ nemocnice. Pokud by byla obsazena všechny zdravotnická zařízení (což, jak už nyní víme, není žádné sci-fi), ocitly by se záchranky v neřešitelné situaci. Obojí by vedlo k paralyzování systému záchranné služby a to prostě nedává smysl.
- Vzhledem k tomu, že obecně nejde o kritické pacienty (ty musí nemocnice přijmout vždy), ale o lehčí pacienty, není vůbec jisté, že musí být nutně hospitalizováni. Naopak, většina z nich po vyšetření a ošetření odchází domů bez hospitalizace. Ani z tohoto úhlu pohledu tedy nedává logiku, aby byl nedostatek lůžek důvodem k odmítnutí převzetí pacientů daného oboru.
- A „last, but not least“ – Zákon o zdravotnické záchranné službě je jako „lex specialis“ nadřazený obecnému Zákonu o zdravotních službách, a pokud je zde cílový poskytovatel akutní lůžkové péče jasně, jednoznačně a bezpodmínečně definovaný jako „nejbližší odborně způsobilý“ poskytovatel, obecná právní úprava na tom nic měnit nemůže .
Jak jsme se v posledních měsících sami mohli přesvědčit, snaha uplatňovat podobný princip nakonec skončila velmi rychle nezdarem a nemocnice, jakkoliv objektivně přetížené, byly nuceny prioritně pacienty od záchranné služby převzít, vyšetřit a teprve na základě jejich vyšetření a případné nutnosti hospitalizace situaci řešit. Velmi rychle se ukázalo, že právě to je jediná reálně průchodná cesta, a to i bez mediálně efektních (ale legislativně neexistujících) „stavů hromadného postižení osob“. Všechno potřebné v existující legislativě je, jen ji znát a použít.
Osobně tedy považuji uvedený způsob uvažování za mimořádně nešťastný. Potíže se předáváním pacientů byly před deseti lety přesně jeden z nejvýznamnějších důvodů, proč odborná veřejnost volala po vzniku Zákona o záchranné službě.
Teď to vypadá, že už se ministerští úředníci „oklepali“ a opět hledají způsoby, jak přehodit odpovědnost za nedostačující kapacity nemocnic zpátky na záchranky.
To jde nejen proti duchu Zákona o zdravotnické záchranné službě i Zákona o zdravotních službách, ale není to ani logické a podle mého názoru ani právně oprávněné (nezapadá to zkrátka vůbec nikam). Bohužel ale může toto nešťastné pojetí „spolupráce“ mezi záchrankou a nemocnicemi, publikované v časopise s dominantním cílením na nemocniční zdravotníky, přispět k vyvolání nedorozumění a zvýšení nervozity na obou stranách, o potenciálních právních důsledcích pro všechny zúčastněné nemluvě.
Podrobný rozbor právních zásad pro směrování pacientů z přednemocniční péče k „cílovému poskytovateli akutní lůžkové péče“ včetně komentářů k nejčastěji problematickým ustanovením najdete například ZDE nebo ZDE.
Zdroj: Peřan D. a spol. Odmítnutí převzetí pacienta z přednemocniční péče cílovým poskytovatelem akutní lůžkové péče. Anest. intenziv. Med., 31, 2020, č. 5, s. 233-237
(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz
