ZKUSÍM POČKAT, ZDA TO NEPŘEJDE SAMO, NEBUDU OBTĚŽOVAT ZÁCHRANÁŘE, MAJÍ TOHO I TAK DOST

Nedbejte na nářky některých záchranářů a nikdy se nebojte volat záchrannou službu, pokud si nejste jisti, že se neděje nic vážného. Neodkládejte volání u žádné náhlé, nečekané a vám neznámé změny zdravotního stavu – zejména ne při náhle vzniklém pocitu horšího dechu, náhle vzniklé bolesti, ochrnutí nebo pocitu brnění části těla. Kvalifikovaní operátoři a záchranáři jsou tady od toho, aby váš stav posoudili a navrhli vám nejlepší řešení. To navíc nemusí být nutně výjezd sanitky – velmi často se situace řeší radou nebo doporučením návštěvy vhodné ambulance. A pokud to nakonec přece jen vážné bude, čas, který je ztracený pozdním voláním, už žádná sebelepší pomoc zpátky nevrátí. Základem práce operačního střediska je práce s prioritami, takže není třeba mít obavu, že by váš případ, i když nepůjde zrovna o infarkt, ohrozil řešení nějaké „doopravdy závažné“ události. A pokud to nakonec přece jen bude vážné, čas, který je ztracený pozdním voláním, už žádná sebelepší pomoc zpátky nevrátí.

To ale samozřejmě neznamená, že je správné volat záchranku kvůli zjevným banalitám, které jde bez ohrožení zdraví, jen třeba méně pohodlně, vyřešit standardní cestou. Jasně, laik se nemusí vždycky orientovat v tom, co je vážné a co ne, v tom vám operátorka na lince 155 může pomoci, ale vyslat sanitku není její povinnost. Článek o tom, kdy NEVOLAT záchranku, najdete ZDE.

KDYŽ POJEDU DO NEMOCNICE ZÁCHRANKOU, NEBUDU MUSET ČEKAT

V urgentní medicíně naplatí nejen heslo „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, ale ani to, že záchranka musí mít nutně přednost. Na každém správně vedeném urgentním příjmu by mělo být úplně jedno, kdo se jakou cestou do nemocnice dostal – i pacienta ve vážném stavu může přivézt taxít a naopak záchranka může z jakýchkoliv důvodů přivézt pacienta, jehož vyšetření a ošetření snese odkladu. Z tohoto důvodu každý pacient prochází vstupní triáží (tříděním) a podle aktuálního stavu je zařazený do určité skupiny naléhavosti (priority). A pak samozřejmě platí, že naléhavější pacienti mají přednost před těmi, kterým toho zase až tak moc není. V době vysokého zatížení pohotovostních služeb se tedy klidně může stát, že i pacient přivezený záchrankou, pokud jeho stav není supernaléhavý, bude na ošetření čekat několik hodin – a není to „nic proti ničemu“.

KDYŽ ZAVOLÁM ZÁCHRANKU ZBYTEČNĚ, DOSTANU POKUTU

Zde je nutné rozlišit dvě situace:

Pokud zavoláte na záchranku kvůli stavu, který se nakonec ukáže jako nezávažný, nic se neděje. Je lepší zavolat 3x zbytečně, než jednou čekat „až to přejde, abychom neobtěžovali záchranku“ a pak zjistit, že už je na záchranu života nebo zdraví pozdě. Ostatně – o vyslání sanitky resp. o jiném, alternativním řešení nerozhoduje volající, ale operátor, a je také jeho odpovědnost, k jaké události sanitka vyjíždí. Žádná pokuta nebo postih za takové volání nehrozí.

Zcela odlišná situace je úmyslné zneužití tísňové linky, ať už „jen“ obtěžujícím voláním, které nemá žádný obsah, nebo dokonce úmyslným uvedením lživých údajů či popisem smyšlené události, například ve snaze „pomstít“ se sousedovi přivoláním záchranky v hluboké noci nebo touhou „vidět, jak vzlétá záchranářský vrtulník“ apod. U mobilu takového výtečníka může být při opakovaném obtěžujícím volání na určitou dobu zablokované volání na tísňové linky, může mu být udělena pokuta ve výši až 150.000 Kč, vymáhána náhrada vzniklé škody, případně může jít dokonce o trestný čin.

V SANITCE MUSÍ PŘIJET LÉKAŘ

Záchranná služba tak, jak ji známe dnes, skutečně začínala v sedmdesátých letech minulého století jako služba založená na přítomnosti lékaře v každé sanitce. Je ale potřeba dodat, že indikací byly skutečně jen ty nejvážnější příhody, zatímco všichni ostatní pacienty byli odkázáni na dopravu „obyčejnými“ sanitkami případně na dopravu vlastní. To se ale změnilo a dnes jsou úkoly zdravotnické záchranné služby daleko širší, její kapacita se mnohonásobně zvětšila a v systému dnes dominují výjezdové skupiny „rychlé zdravotnické pomoci“ (RZP), jejichž posádku tvoří řidič-záchranář a zdravotnický záchranář (absolvent specializovaného vysokoškolského studia), případně zdravotní sestra s příslušnou kvalifikací. Výjezdové skupiny s lékařem (RLP) jsou samozřejmě v systému i nadále a – tak jako dříve – zůstávají vyhrazeny pro nejzávažnější stavy nebo tam, kde je nutné provést specializovaná léčebné výkovy.

Zvláštním případem skupiny RLP je letecka výjezdová skupina, tvořená (kromě pilotů) lékařem a zdravotnickým záchranářem.

Ve většině krajů funguje tzv. setkávací (RV) systém. V takovém případě se zpravidla lékař s řidičem dopravují rychlým osobním vozem na místo hlášené příhody, kde se setkávají s běžnou sanitkou RZP. Po ošetření pacienta jej do nemocnice transportuje výjezdová skupina RZP samostatně a RV vozidlo je k dispozici pro další událost. Významně to zlepšuje dostupnost lékařů.

Jen na okraj se sluší poznamenat, že i tak je náš systém záchranné služby ve srovnání s realitou nejvyspělejších zemí světa velmi komfortní – o přítomnosti lékaře v záchranné službě alespoň u těch nejzávažnějších případů si mohou pacienti naprosté většiny zemí světa nechat jen zdát.

ZÁCHRANNÁ SLUŽBA MUSÍ BÝT NA MÍSTĚ DO 20 MINUT OD ZAVOLÁNÍ

Jde o jeden z nejoblíbenějších omylů. Zákon 374/2011 Sb. O zdravotnické záchranné službě definuje (volně „přeloženo“) pouze to, že síť stanovišť má být uspořádaná tak, aby bylo území pokryté do 20 minut jízdy. Jde samozřejmě o limitní čas a v drtivé většině událostí je záchranná služba na místě do 10 minut (což je čas běžný i v těch nejvyspělejších zemích světa). Obecně ale neexistuje žádná stoprocentní záruka (ani povinnost) pomoci do určitého časového limitu.

Jde o hezký příklad rčení, že „ďábel se skrývá v detailech“. 20 minut je sice zákonem stanovená „dojezdová“ doba, ale Zákon 374/2011 Sb. O zdravotnické záchranné službě určuje, že se tato doba neměří od přijetí výzvy, ale teprve od okamžiku, kdy posádka dostane pokyn k výjezdu. Jinak řečeno, vůbec ničemu nevadí, pokud událost na dispečinku třeba půl hodiny čeká na volnou sanitku. Jde samozřejmě o výjimky a v drtivé většině událostí je záchranná služba v ČR na místě do 15 minut od zavolání (což je čas odpovídající těm nejvyspělejším zemích světa), ale žádná stoprocentní záruka (nebo právo) pomoci do určitého časového limitu od zavolání neexistuje.

Pro uklidnění je ale potřeba dodat, že (naštěstí) ve většině případů nemá případné prodloužení času dojezdu v řádu minut na osud pacienta žádný měřitelný dopad. Honba za krátkými dojezdy „za každou cenu“ představuje navíc závažné, a přitom zbytečné riziko pro bezpečnost silničního provozu, zvyšuje ekonomickou náročnost a v důsledku se do reálných výstupů systému promítá spíše negativně (zvyšuje se riziko nehod a z nich vyplývajících zdravotních následků, je potřeba více sanitek a více personálu, a tudíž zbývá méně peněz na ostatní zdravotní péči atd.).

Přestože záchranky se samozřejmě snaží čas reakce nijak neprotahovat, může se např. stát, že nejbližší posádka řeší jinou událost a na danou výzvu může reagovat až pak, případně musí být vyslána posádka ze vzdálenějšího stanoviště. Čas mezi zavoláním a příjezdem se pak pochopitelně prodlužuje.

Daleko důležitější, než se snažit být za každou cenu všude co nejdříve, je řídit se heslem „vyslat SPRÁVNÉ zdroje ve SPRÁVNÝ čas na SPRÁVNÉ místo“. Jinými slovy – záchranná služba musí být připravena co nejrychleji reagovat na kritické situace, ale klidně i za tu cenu, že na méně naléhavé události bude reagovat s dalším časovým odstupem.

ZÁCHRANKA MUSÍ JET CO NEJRYCHLEJI

Ne, nemusí. I pro záchranku platí stejné dopravní, ale hlavně fyzikální zákony, jako pro každé jiné auto, a celé prostředí, v němž se pohybuje, je přizpůsobené „předpisové“ jízdě. Záchranka je sice oprávněná používat výstražné světelné a zvukové zařízení („VRZ“), ale jeho hlavní účel je zajistit plynulou jízdu bez čekání, ne umožnit zběsilou jízdu ulicemi plými lidí nebo přes křižovatky na červenou a doufat, že každý včas uskočí nebo uhne. „Povolení zabíjet“ nechť zůstane jen pro Agenta 007, záchranka musí fungovat zejména bezpečně. A koneckonců věřte, že i když je pacentovi vzadu sebevíc zle, to poslední, co chce, je agresivní jízda po dvou kolech stylem „brzda-plyn“.

ZÁCHRANNÁ SLUŽBA OŠETŘUJE HLAVNĚ TĚŽKÉ ÚRAZY PO DOPRAVNÍCH NEHODÁCH

Opak je pravdou. Dopravní nehody – oproti obecně vžitým představám – představují ze statistického hlediska relativně řídkou příčinu úmrtí. Ročně zemře na následky nehod v ČR cca 600 lidí, ale např. počet náhlých úmrtí následkem ischemické choroby srdeční se v ČR odhaduje na 60-80.000 ročně. Tomu samozřejmě odpovídá i spektrum pacientů záchranných služeb. Asi 80 % pacientů záchranných služeb tvoří lidé nemocní – zpravidla staří a nemocní. Typickou diagnózou je zhoršení stavu při chronické ischemické chorobě srdce, dechové potíže při chronickém zánětu plic, cévní příhoda mozková… Skutečně život ohrožujících příhod je asi 10–15 procent ze všech zásahů záchranných služeb. A mimochodem ani mezi příčinami nejvážnějších úrazů nehrají prim dopravní nehody, ale pády z výšky – ať už náhodné (zpravidla jde o pracovní úrazy), anebo v sebevražedném úmyslu.

NEJÚČINNĚJŠÍ POMOC PŘINÁŠÍ ZÁCHRANÁŘSKÝ VRTULNÍK

Nasazení vrtulníku samo o sobě nepřináší pacientovi žádnou výhodu, spíše naopak. Hluk a vibrace ztěžují monitorování životních funkcí, stísněný prostor komplikuje provedení případných naléhavých výkonů, na palubě je zpravidla méně zdravotníků než v sanitce. Přesto existují situace, kdy ve nasazení vrtulníku pro pacienta vysoce přínosné – a to především tam, kde účinnou pomoc nebo dostatečně rychlý transport nelze zvládnou obvyklou pozemní cestou. Téměř nenahraditelný je tak vrtulník při zásazích v nepřístupném terénu, při nehodách na významných silničních tazích, kde se rychle vytvoří zácpa, případně v řídce obydleném území, kam to má záchranka extrémně daleko. Častěji než v rychlosti dosažení místa zásahu spočívá význam použití vrtulníku v šetrném a přímém transportu na specializované pracoviště. To se týká zejména pacientů s těžkým úrazem, velkou popáleninou, úrazem míchy a velkých cév a některými dalšími závažnými onemocněními (např. onemocnění srdce a mozku), která vyžadují řešení ve specializovaných centrech.

NA CO ZJIŠŤUJÍ, KDE JSEM, VŽDYŤ TO DISPEČER MUSÍ VIDĚT NA OBRAZOVCE!

Přesně je možné lokalizovat pouze volání přicházející z pevné linky (a i to má svá úskalí). Drtivá většina tísňových volání však přichází z mobilních sítí, kde je přesná loklizace – přes pokrok posledních let – stále problematická Zhruba se dá říct, že běžné tísňové volání (bez použití aplikace Záchranka nebo systém AML) je možné ve městech lokalizovat s přesností stovek metrů, ve volné krajině s přesností kilometrů až desítek kilometrů. Ale i při relativně přesné lokalizaci mobilu podle GPS existuje řada situací, kdy může dojít k nedorozumění či omylu, například když volající není přímo na místě události. Snažte se proto operátorce tísňové linky co nejlépe popsat místo, kde se nacházíte a nedivte se, že operátorka si místo třeba i několikrát ověří. Je lepší ztratit 30 sekund ověřením adresy, než 30 minut hledáním události ve vedlejší ulici nebo dokonce ve vedlejším městě.

KDYŽ VOLÁM ZÁCHRANKU, PROSTĚ NADIKTUJI ADRESU A SANITKA PŘIJEDE. VŠECHNO OSTATNÍ JSOU ZBYTEČNÉ ŘEČI

Pokud voláte záchrannou službu, očekávejte, že Vám dispečer tísňové linky musí položit několik otázek. Nejhorší, co můžete v takové chvíli udělat, je místo odpovědi na položenou otázku rozpoutávat diskuze na téma „Na co potřebujete tohle vědět? Neptejte se a okamžitě přijeďte!“. Důvodem „vyptávání se“ je potřeba zjistit a ověřit místo zásahu (řada volajících se ve stresu splete) a také zjistit, jak na tom postižený je (kvůli poskytnutí instrukcí k první pomoci, ale také pro určení naléhavosti případu). V každém případě to, že dispečer záchranky hovoří s postiženým, neznamená, že sanitka ještě nevyjela. Moderní dispečerské systémy umožňují předání výzvy posádce sanitky elektronickou formou, aniž by bylo nutné hovor přerušit. Sanitka je tedy na cestě zpravidla okamžitě poté, kdy je známo, kam má jet.

Oblíbené mýty o první pomoci najdete ZDE

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.