Koho vlastně zachraňuje záchranka?

Pokud bychom tuto otázku položili v „mediálním prostoru“, získáme pravděpodobně v zásadě dva druhy odpovědí. Zatímco skalní fandové zachraňování jsou přesvědčení, že hlavním „tématem“ záchranné služby jsou masakry spojené s dopravními nehodami, proložené tu a tam nějakým pořádným hromadným neštěstím, vyhořelejší kolegové zase obvykle odpovídají něco v tom smyslu, že typickým pacientem záchranky je podnikatel v nejlepších letech stižený virózou, který nemá k večeru nic lepšího na práci, než si zavolat sanitku, aby ho odvezla do 40 km vzdálené nemocnice za účelem přednostního získání receptu na acylpyrin.

Obě tyto odpovědi ovšem patří mezi oblíbené (a mnohokrát vyvrácené) mýty o záchranné službě. Jsou ale stále populární a asi ještě dlouho budou – bohužel je mediálně daleko víc „sexy“ líčit krvavé historky nebo aspoň skandální zneužívání záchranky, než zásahy u nemocných v domovech seniorů.

Jak je to ale doopravdy? Popravdě řečeno, čím víc o záchrance mluvíme, tím víc zjišťujeme, že o ní zase tak moc objektivně nevíme a když už člověk na nějaká data narazí, obsahují tolik metodických omezení nebo přímo nedostatků, že je velmi těžké dělat z nich nějaké obecnější závěry.

Jednu z mála výjimek by mohla představovat data, která už řadu let sbírá Ústav zdravotnické informatiky a statistiky (ÚZIS). Při podrobnějším pohledu i ta sice obsahují sice řadu zjevných nesmyslů (o tom zase někdy příště), nicméně alespoň hrubou orientaci poskytnout mohou a vzhledem k tomu, že jde o výsledky sbírané podle stejné metodiky za 11 let zpátky (2007 – 2017), je už možné i pozorovat určité trendy.

Co tedy víme o našich pacientech?

Záchranná služba ošetřila v roce 2017 celkem 947 723 pacientů, což od roku 2007 představuje nárůst ve výši 31% (= meziročně průměrně +3,2%). Pro zajímavost – to je o třetinu menší číslo, než kterým operuje AZZS (4,8%), která ovšem počítá výjezdy, nikoliv pacienty. Třetina nárůstu počtu výjezdů je tedy pravděpodobně způsobena změnou organizace ZZS (přechodem na RV systém).

Není překvapením, že největší věkovou skupinu pacientů záchranné služby tvoří senioři – pacienti ve věku nad 65 let (47%) . Vzhledem k tomu, že jejich podíl v populaci je necelých 20%, znamená to, že počet událostí je u seniorů 2,5x častější, než by odpovídalo početní proporcionalitě.

Věková struktura pacientů ZZS v ČR – data ÚZIS, 2017

V meziročním srovnání navíc podíl seniorů vytrvale stoupá, a to téměř dvojnásobným tempem proti celkovému vzrůstu počtu událostí (o 5% ročně). Podobný, relativně razantní vzestup je možné překvapivě sledovat i u nejmenších dětí (0- 3 roky), samozřejmě ve výrazně menších absolutních počtech. Naopak vzestup počtu ošetřených pacientů v „produktivním věku“ (19 – 64 let) se pohybuje kolem podprůměrných 2 % ročně.

Co se týče hlavní příčiny výjezdů ZZS, zcela v rozporu s výše uvedenými mýty dominují somatická onemocnění, které jsou důvodem téměř 2/3 zásahů záchranné služby, zatímco úrazovou příčinu mělo v roce 2017 21% událostí.

Příčiny zásahů ZZS podle charakteru stavu – data ÚZIS ČR, 2017

Jak je vidět v následující tabulce, v dlouhodobém trendu zůstává podíl jednotlivých příčin víceméně vyrovnaný:

Rozdíly mezi jednotlivými skupinami v této tabulce nejsou nijak zásadní, přesto jednu zajímavost skrývají. „Rozklíčujeme-li“ totiž nepatrný, cca 2% nárůst podílů úrazů pohledem do originální sady dat, s překvapením zjistíme, že není způsobený větším počtem dopravních nehod, adrenalinovými sporty nebo kdovíčím ještě. Naopak, v těmito jevy domněle ohrožených „kritických věkových kategoriích“ podíl pacientů s úrazem vytrvale klesá. Dramaticky ale naopak stoupá počet úrazem vyvolaných zásahů ZZS ve skupinách nejmenších dětí a seniorů – za sledované období je nárůst v obou kategoriích téměř 100% (!!!). Jde přitom o bezkonkurenčně největší vzestup napříč celou databází, bez ohledu na původ stavu či věk pacienta.

Data: ÚZIS ČR, 2007 – 2017

Samozřejmě jsem si vědom toho, že jde o čísla, která spousta lidí „nechce slyšet“, protože přece dobře vědí, jak to je, nebo aspoň jak by to být mělo. Nicméně řeči jsou jedna věc, a objektivně dokumentovaná skutečnost věc druhá. A čím dříve se konečně „překulíme“ od práce s dojmy k práci s daty, tím lépe pro záchranáře i pro pacienty. Třeba by konečně ubylo frustrace na obou stranách.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

Další články k tématu