Docela zajímavý „Letter to editor“ je k přečtení na stránkách časopisu Resuscitation. Autoři Freire-Tellado a spol. ze severošpanělské provincie Lugo (120.000 obyvatel, 1.300 km²) v něm prezentují „mikrostudii“ na téma reakce svědků-nezáchranářů na agonální dýchání po vzniku zástavy oběhu. Předmětem vyhodnocení jsou jednotlivé kazuistiky situací, kdy u pacienta došlo k zástavě oběhu (pro úplnou jistotu byli zahrnuti jen pacienti s prokázanou fibrilací nebo isoelektrickou linií na prvním EKG), a v době příjezdu záchranné služby byly přítomné lapavé dechy, přičemž rozpoznání zástavy bylo čistě na svědcích příhody (z jakéhokoliv důvodu nedošlo k TANR – pravděpodobně nejčastěji proto, že k zástavě došlo až po tísňovém volání).

Za 12 let (od ledna 2017 do března 2026) nashromáždili takových případů celkem 12, přičemž na místě bylo přítomno celkem 31 osob – 4 first respondeři a 27 náhodně přítomných osob, z toho 18 laiků a 9 zdravotníků (3 lékaři, 3 zdravotní sestry, 3 ostatní zdravotničtí pracovníci).

No a co byste řekli? Terminální dechy jako „nenormální dýchání“ nerozpoznal (a resuscitaci tudíž nezahájil) ANI JEDEN z uvedených svědků příhody.

Samozřejmě je potřeba zdůraznit, že jde opravdu o „mikrostudii“ (resp. mikrosérii kazuistik), pocházející jen z jednoho regionu a z poměrně dlouhého období. Navíc v některých případech mohlo jít o relativně časnou fázi zástavy oběhu, kdy může být rozpoznání gaspingu složitější. Výsledky tedy samozřejmě není možné „globálně“ zobecnit, ale slouží spíš jako zdvižený prst, že to s rozpoznáním terminálního dýchání nemusí být nijak slavné a přítomnost gaspingu může mít pro postiženého zcela zásadní (v tomto případě paradoxně negativní) důsledky.

Autoři článku upozorňují, že ani nejnovější „guidelines“ se problematicce gaspingu nevěnují úplně do detailu – například v tom, jak přesně monitorovat stav dýchání u postiženého v bezvědomí, nebo jak vlastně (a zda vůbec – pozn. OF) provádět umělé dýchání u člověka s gaspingem. Současně doporučují okamžité použití AED i tehdy, pokud jde o poruchu vědomí, ale postižený (podle svědků na místě) „normálně“ dýchá a v neposlední řadě také úpravu softwaru AED, aby byly schopny nejen „rozhodnout“ o podání (či nepodání) výboje, ale na základě detekce patologického elektrického rytmu, zejména IEL nebo fibrilace, aktivně doporučit resuscitaci.

A ještě moje osobní poznámka: rozpoznání lapavých dechů opravdu není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Neobejde se bez cíleného výcviku, ale ani bez hodnocení klinického kontextu a je iluzorní domnívat se, že tohle všechno je možné systematicky plošně naučit populaci v rámci výcviku první pomoci. O to víc vyniká, jak obrovský význam má činnost operátorek a operátorů ve smyslu rozpoznání zástavy a vedení TANR, dnes klidně navíc s využitím videohovorů a dalších dostupných technologií. A važme si toho, že právě v této „disciplíně“ jsme už dlouhé roky bez nadsázky světovou velmocí. Jo – a není zač :-).

Zdroj: Freire-Tellado M, Lorenzo J, Navarro-Patón R: Normal vs Abnormal; the Challenge of Evaluating Agonal Breathing in Cardiac Arrest, Resuscitation, 2026; 0

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.