Během volání na tísňovou linku se operátoři poměrně často dostávají do nezáviděníhodné situace, když volající popisuje nález osoby bez známek aktivity životních funkcí. Typicky třeba když babička nezvedá telefon, vnučka se za ní vypraví a najde jí bez sebe. Kdy dotyčná zkolabovala, není známo – mohlo to být před chvílí, ale také před mnoha hodinami. Jde už o zemřelého, nebo ještě o člověka s „náhlou zástavou oběhu“ indikovaného k resuscitaci?

Současně je jedna z největších „nočních můr“ každého operátora situace, kdy by byl živý pacient označený jako zemřelý.

V našich legislativních podmínkách, které osoby se selháním životních funkcí z hlediska činnosti záchranky paušálně zařazují do nejvyšší kategorie priority, operátor stojí v podstatě před černobílou volbou: buď vyslat záchranku „v plné palbě“, protože jde o „osobu se selháním vitálních funkcí“, a nebo naopak lékaře, provádějícího prohlídky zemřelých (v našich končinách označovaného jako „koroner“, což je ale termín celosvětově používaný pro úplně jinou profesi a je to asi tak stejný nesmysl, jako kdybychom letušce říkali „třetí pilot“, aby to znělo víc sexy).

Nejjednodušší řešení je samozřejmě všude poslat erzetu, doktora a pokud možno i vrtulník, protože „co kdyby“, což ale rychle narazí na kapacitu systému a místo zachráněných „co kdyby nemrvých“ se začnou objevovat úmrtí živých, na které se zkrátka včas nedostalo. Pak je tu ale ještě možnost pokusit se už během tísňového volání zjistit, zda se nejedná o zemřelého a pomoc je už marná. To sice naráží na námitky typu „jak chcete zjistit smrt po telefonu – a co když se operátor splete?“, nicméně praxe zkrátka vede k potřebě alespoň část zemřelých identifikována už během tísňového volání. Je při tom ale zřejmé, že systém by samozřejmě měl mít pokud možno vysokou senzitivitu, ale především velmi vysokou respektive stoprocentní specificitu. Jinými slovy, pokud operátor vyhodnotí situaci jako „ne-úmrtí“, i když o úmrtí ve skutečnosti jde, není to až tak velký problém jako opačná situace, kdy by operátor vyhodnotil stav jako úmrtí, ale o úmrtí by ve skutečnosti nešlo.

Právě schopnost operátorů rozpoznat zástavu oběhu od jistého úmrtí byla předmětem studie autorů Jaspatrda a spol. ze švýcarského Lausanne, která vyšla v časopise International Journal of Emergency Medicine.

Autoři vyhodnotili celkem 1.042 volání na tísňovou linku záchranné služby s prvotním hlášením tyu „bezvědomí“, z nichž v 949 případech nebyla situace vyhodnocen jako jasné úmrtí („negativní“ skupina), zatímco v 93 případech takto vyhodnocena byla („pozitivní“ skupina).

Všechny hovory byly revidovány a hodnoceny mimo jiné podle toho, zda operátor zjišťoval jednu nebo více jistých známek smrti, za které byly ve studii považovány posmrtné skvrny, posmrtná ztuhost a chlad těla v prostředí s pokojovou teplotou.

Z 949 pacientů v „negativní“ skupině („asi nezemřelých“) jich bylo 694 buď resuscitováno, nebo neměli zástavu oběhu, zatímco u 255 pacientů se potvrdila jistá smrt před příjezdem záchranné služby. Z 93 pacientů v „pozitivní“ skupině („asi zemřelých“) jich 80 skutečně zemřelo před příjezdem, ale ve 13 případech byla výjezdovou skupinou indikovaná resuscitace resp. nešlo o úmrtí. Z výše uvedených čísel vyplývá senzitivita pro rozpoznání úmrtí 24% a specificita 98%.

Co je ale podstatné – pokud byla analýza omezena jen na ty hovory, kde byla ve skupině „asi zemřelých“ operátorem ověřena aspoň jedna jistá známka smrti (což se stalo u 80 z 93 „asi zemřelých“ pacientů), dosáhla senzitivita 33% a hlavně specificita 100%. Jinak řečeno – když už byl někdo označen jako „zemřelý“, skutečně zemřelý byl.

Pro zajímavost – nejčastěji se operátoři orientovali podle nízké teploty těla (u 84% pacientů), dále podle ztuhlosti (46%) a nejméně často podle posmrtných skvrn (16% – součet je větší než 100, protože v některých případech zjišťovali víc příznaků). Ve stejném pořadí se tyto příznaky vyskytovaly u těch zemřelých, kde byly zjišťovány (75% pro nízkou teplotu, 68% pro ztuhlost, 63% pro skvrny).

Autoři tedy uzavírají, že při správně nastavené metodice práce operačního střediska je možné rozpoznat jisté úmrtí se specificitou limitně se blížící 100%, samozřejmě za podmínky, že informace od volajícího jsou řádně ověřeny a v případě jakékoliv známky nejistoty se postupuje bezpečnějším způsobem, tj. vysláním záchranné služby s vysokou prioritou. V této souvislosti doporučují autoři využít všechny dostupné možnosti objektivizace stavu včetně videohovorů.

PS: od roku 2013 je v ČR publikovaný doporučený postup „Nález těla zemřelého“, který poskytuje operátorům odbornou oporu. I tento postup je založený na rozpoznání jistých známek smrti, byť vůči výše uvedené studii je o něco konzervativnější (explicitně jako jistou známku smrti neuvádí nízkou teplotu v pokojovém prostředí z obavy o „nepromeškání“ hypotermických zástav při ne zcela správné aplikaci), ale tím spíš je možné ho – při správném a pečlivém použití – možné bez obav považovat za bezpečný.

Zdroj: Jaspard, L., Beysard, N. & Dami, F. Detection of obvious death by clinically trained emergency medical dispatchers in a criteria-based dispatch system. Int J Emerg Med 18, 117 (2025). https://doi.org/10.1186/s12245-025-00919-y

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.