Jak moc velkou přednost v jízdě má houkající sanitka?

Článek, publikovaný v minulých dnech některými médii pod titulkem „Řidič houkající sanitky může spoléhat na přednost v jízdě, řekl Nejvyšší soud“ (např. ZDE) vyvolal na různých fórech velmi rozporuplné reakce. Zatímco záchranáři samozřejmě reagují veskrze pozitivně, „běžní řidiči“ často vyjadřují zcela opačný postoj v obavě, že nyní se budou po našich ulicích a silnicích bez omezení prohánět houkající sanitky se „superabsolutní předností v jízdě“ a kdo včas neuskočí nebo neuhne, má prostě smůlu.

Je to ale doopravdy tak, jak by mohlo vyplývat z uvedeného titulku?

Samozřejmě, že není. Novinový titulek vždy přináší určité zjednodušení a tak vůbec není na škodu podívat se na věc trošku podrobněji. Například do příslušné tiskové zprávy Nejvyššího soudu, případně do předchozího judikátu Nejvyššího soudu ve stejné věci (letošní rozhodnutí ještě není veřejně k dispozici, ale ze očekávat totožnou argumentaci).

Podstatou rozhodnutí totiž určitě není žádné obecné konstatování, že by řidiči houkající sanitky mohli (za všech okolností) spoléhat na přednost v jízdě.

Nejvyšší soud „pouze“ konstatoval (zjednodušeně řečeno), že řidič sanitky samozřejmě musí dodržovat při jízdě „přiměřenou opatrnost“, přičemž ale ona „přiměřenost“ krom jiného znamená, že v rámci ní může počítat s dodržením povinností ostatními účastníky silničního provozu (tj. že dají přednost v jízdě). Na druhou stranu je ale samozřejmě i řidič sanitky povinen přizpůsobit rychlost a způsob své jízdy těm okolnostem, o kterých může vědět.

Právní věta (klíčová část usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 8 Tdo 63/2018, pro přehlednost byly vypuštěny citace konkrétních paragrafů, nezkrácené znění viz odkaz): Jestliže je … nedbalost spatřována v porušení povinnosti … je nutné zjistit ty konkrétní okolnosti, kterým byl řidič povinen přizpůsobit rychlost jízdy a které s ohledem na konkrétní situaci v době nehody mohl objektivně předvídat. Za okolnost, již pachatel nemohl předvídat, lze u řidiče s právem přednostní jízdy, jenž dodržel všechny povinnosti a vjel do křižovatky na červený světelný signál, považovat situaci, kdy jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, kterého v daných souvislostech tento řidič nemohl vidět, nesplní svoje povinnosti. Na takovém řidiči nelze požadovat jistotu, že projede konkrétní úsek bez nebezpečí, ale jen to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou konkrétní situaci. Řidič jedoucí s vozidlem s právem přednostní jízdy může proto důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu (zvláštního zvukového výstražného znamení, které užívá vozidlo s právem přednostní jízdy) přizpůsobí své chování zákonem stanovené povinnosti. Na to může takový řidič usuzovat jen podle situace, kterou je schopen sledovat. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět (nelze na něm např. opodstatněně požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje).


Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy rozhodně nezaručuje řidičům sanitek „generální beztrestnost“ při dopravní nehodě pod majáky, ale (a i to je velmi významné a pozitivní) jasně z nich snímá nepřiměřenou odpovědnost za chyby jiných účastníků silničního provozu. Současně ovšem přímo vychází z trvající povinnosti přiměřeně reagovat na známé okolnosti – zkrátka „jezdit s rozumem“ a dát i ostatním účastníkům silničního provozu šanci, aby na výstražná znamení reagovali (pozn of.: to mimo jiné znamená mít zapnutá výstražná zvuková a světelná zařízení dostatečně dlouho před potenciálně konfliktním místem a také jet pouze takovou rychlostí, aby ostatní účastníci provozu mohli v přiměřeném čase reagovat).

Situace je v zásadě analogická obecné „přednosti v jízdě“ (např. po hlavní silnici). Ani zde nemusí řidič jedoucí po hlavní apriori počítat s tím, že vozidlo přijíždějící po vedlejší nesplní svoji povinnost a nedá přednost. To však neplatí zcela absolutně, ale pouze za předpokladu, že řidič jedoucí po hlavní silnici sám dodrží zásadu „přiměřené opatrnosti“ – např. nepřekročí nejvyšší v místě povolenou rychlost tak významně, že by to řidiči přijíždějícímu z vedlejší (ale i např. chodcům a dalším účastníkům silničního provozu) znemožnilo adekvátně zareagovat.


Pro zajímavost je dobré uvést i konkrétní okolnosti předmětné nehody, kterou posuzoval Nejvyšší soud: Řidič sanitky sice vjel do křižovatky na červenou, ale poměrně nízkou rychlostí (cca 42 km/h), po celou dobu jízdy měl zapnuté výstražné zvukové znamení a navíc viděl, že první vozidlo, stojící v křižujícím směru, stojí a dává mu přednost. Naopak řidič dodávky, se kterou následně došlo ke kolizi, před křižovatkou zrychloval, aby stihl vjet do křižovatky na zelenou (což se mu navíc pravděpodobně ani nepodařilo). První – čekající – vozidlo přitom objel odbočovacím pruhem, kterým pak ale pokračoval přímo – do cesty sanitce. Vyšetřovací pokus navíc prokázal, že zvukové znamení mohl slyšet už poměrně dlouhou dobu před vjezdem do křižovatky.

Neuvěřitelnou shodou okolností došlo o tři roky později na stejné ulici, jen o dvě křižovatky dál, k téměř totožné nehodě sanitky a auta, bohužel opět s fatálními následky. V tomto případě však podle dostupných informací vjelo do křižovatky na červenou „civilní“ vozidlo a o viníkovi nehody tak nebylo pochyb.


Zajímavé je, že se Nejvyšší soud vůbec nezabýval okolnostmi, za kterých by „křižující“ řidič objektivně nemusel výstražné znamení slyšet (např. řidič s hendikepem sluchu, ale i řidič s nahlas puštěnými reproduktory apod). Z obecné platnosti výše uvedené právní věty lze ale dovodit, že za takových okolností (kterých si daný řidič jistě je vědom) musí právě tento řidič této okolnosti přizpůsobit svoji jízdu a do křižovatky i na zelenou vjíždět tak, aby dokázal zabránit kolizi s případně přijíždějícím vozidlem užívajícím zvláštní výstražná znamení.

DOPLNĚNO 8.9.2020: V reakci na řadu dotazů týkajících se závaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu pro případné další obdobné případy ještě ve stručnosti doplňuji citaci z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.12.2009, sp.zn. 30 Cdo 2811/2007: „I když právní názory, které Nejvyšší soud České republiky zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který judikát dovolacího soudu, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem… vyložily, proč, resp. z jakého…důvodu nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit.“. Tedy, stručně řečeno, mají-li soudy nižších stupňů odlišný názor od judikatury Nejvyššího soudu, mohou se v takovém případě od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit, ale jen za podmínky, že své rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě zdůvodní. Proto je tak důležité vnímat i „obecná“ rozhodnutí NS v kontextu podmínek, za kterých soud rozhodl (zde v kontextu konkrétní dopravní nehody). Podrobněji viz např. ZDE.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz