Konvenční vs. „top-less“ resucitace u dětí

Správná metodika laické resuscitace u dětí je přece jen o něco méně kontroverzní, než u dospělých – s ohledem na to, že zástavy oběhu u dětí jsou většinově hypoxické (začínající poruchou dýchání – vdechnutím, tonutím apod.), v podstatě nikdo nezpochybňuje významný přínos umělého dýchání pro řešení této svízelné situace. Co na to ale data?

Jedna z mála studií, která se tématu podrobně věnuje, je práce z „rodinné dílny“ Fukudových, prezentujících data z japonského registru, publikovaná v posledním loňském vydání časopisu Circulation.

Práce se zaměřila na období let 2011 – 2012, čemuž odpovídá i relativně (na japonské poměry) malý počet hodnocených zástav: zahrnuto bylo cca 2.100 příhod u dětí ve věku 1 – 18 let, z nichž 417x byla podváděna standardní (S-CPR) a 733x „top-less“ (CO-CPR) resuscitace samotnými kompresemi.

Celkové třicetidenní přežití s dobrým neurologickým výsledkem bylo zaznamenané u 9,9% pacientů, s velkým procentuálními rozdíly mezi konvenční resuscitací (S-CPR – 25,9%), top-less resuscitací bez dýchání (CO-CPR – 9,3%) a žádnou resuscitací (NO-CPR – 3,7%). Tyto rozdíly jsou samozřejmě vysoce statisticky významné a s velkým náskokem favorizují klasickou resuscitaci.

Jenže jak už to bývá – máloco je v medicíně jednoduché. Tyto zdánlivě velmi přesvědčivé výsledky relativizovala jednak multivariantní analýza (eliminující rozdíly známých spolupůsobících faktorů) a zejména data získaná z case-control analýzy, do které bylo zařazeno 2×362 dětí resucitovaných s dýcháním a bez něj, ale jinak za srovnatelných výchozích podmínek. V obou těchto srovnáních již nevyšel statisticky významný rozdíl mezi „klasickou“ a „top-less“ resuscitací, i když stále ještě s trendem k lepšímu výstupu u kompletní resuscitace (podíl pacientů s dobrým CPC 18,0% pro S-CPR a 15,5% CO-CPR; adjustované OR pro S-CPR 5,01 a pro CO-CPR 3,29 vůči „NO-CPR“ kontrole).

K podobnému výsledku dospěli autoři i ve všech zkoumaných podskupinách (věk, vstupní rytmus, pravděpodobná příčina, přítomnost svědků při vzniku zástavy atd.).

Studie má samozřejmě řadu omezení – autoři mimo jiné upozorňují, že jde o analýzu dat z anonymizovaného registru, takže již nebylo možné zpětně ověřit, nakolik údaje odpovídají realitě (například u části případů z „NO-CPR“ skupiny byla poskytnuta telefonicky asistovaná resuscitace, ale v záznamu nebyla zmíněna žádná laická resuscitace apod.). Ve studii také nejsou vůbec zahrnuty zástavy oběhu u kojenců do 1 roku věku, což je velmi specifická skupina se zcela typicky hypoxickou zástavou oběhu. Tím vlastně ze studie vypadla jedna z největších skupin pacientů, o kterých si myslíme, že profitují z umělého dýchání a relativně více se mohl uplatnit vliv zástav u starších dětí s větším podílem kardiálních zástav. V neposlední řadě autoři upozorňují na specifika přednemocniční péče v Japonsku s omezenými kompetencemi záchranářů (kteří jen výjimečně mohou podávat adrenalin nebo provádět pokročilé zajištění dýchacích cest atd.) a také na to, že jen minimum zemřelých dětí v Japonsku podstoupí pitvu a není tedy možné spolehlivě určit příčinu zástavy.

Zdroj: Fukuda T et al. Conventional Versus Compression-Only Versus No-Bystander Cardiopulmonary Resuscitation for Pediatric Out-of-Hospital Cardiac Arrest. Circulation. 2016;134:2060–2070

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz