Kyslík – dobrý sluha, zlý pán. A není v tom sám…

S mýtem, že každý správný intenzivní pacient musí dostat především KYSLÍK, se v praxi setkáváme zcela běžně, přestože o potenciální škodlivosti kyslíku (zejména pro primárním inzultem „načaté“ tkáně) se i v klinických oborech mluví nejméně 10 let a před „zběsilým“ podáváním kyslíku varují např. už resuscitační Guidelines už od roku 2010. Nejnovější obecnější doporučení pro podávání kyslíku v klinické praxi vyšly v loni na podzim v časopise British Medical Journal a jsou ještě konzervativnější – s výjimkou některých specifických stavů jako je intoxikace CO nebo pneumothorax by podle nich mělo být podávání kyslíku rozhodně zastaveno při dosažení periferní saturace (SpO2) 96%. Specificky pro pacienty s AIM a CMP dále platí, že léčba kyslíkem by spíše neměla být zahájena při SpO2 nad 90%, a rozhodně ne při saturaci nad 93%. No a teď se s tím poperte, když pro záchranky je podání kyslíku díky velkorysé úhradě pojišťovny jedním z nejvýnosnějších výkonů :-).

Pozn OF: Jde mimochodem o hezkou ukázku toho, že „jasná a jednoduchá“ řešní nejsou v medicíně vždycky tak úplně nejlepší. Vzpomeňme, jakou dobu trvalo, než se podařilo odbornou veřejnost přesvědčit o škodlivosti nitrátů u infarktu (čím jiným byste chtěli pomoci dusícímu se myokardu, než tím, že podáte léky rozšiřující okolní cévy, aby se k němu dostalo víc kyslíku?!), manitolu u kraniotraumat atd. A podobné příklady „sexy“ léčby, kdy se za jednoduchou „logikou“ skrývá velký potenciál možných problémů, bychom jistě našli i víc…

Zdroj: Siemieniuk RAC et al. Oxygen therapy for actuelly ill medical patients: a clinical practice guideline. BMJ 2018;363:bmj.k4169