Videokonzultace z místa u událostí nízké naléhavosti

Není úplně časté, aby byla studie z prostředí české přednemocniční péče publikovaná v poměrně významném zahraničním časopise. Nicméně občas „pánbůh dopustí a motyka spustí“ a tak v aktuálním čísle Prehospital and Disaster Medicine (PDM), oficiálním časopise World Association of Disaster and Emergency Medicine (WADEM), vychází studie autorů Sýkory a spol. na téma (video)komunikační podpory paramediků u událostí nízké naléhavosti.

Studie je sice poměrně malá, ale přináší přinejmenším cennou zkušenost v oblasti telemedicíny, která je momentálně více než aktuální, a to i v neakutní primární péči.

Základní soubor tvořily události nízké naléhavosti ve vzdálených oblastech obsloužené skupinu RZP, a předmětem zkoumání bylo to, jak spolehlivě mohou audiovizuální konzultace s lékařem omezit nutnost transportu pacientů do nemocnice.

Šlo v zásadě o pilotní studii, na které spolupracovalo 11 vybraných a vyškolených záchranářů z periferních základen v místech bez nemocnice a 11 lékařů, kteří poskytovali potřebné konzultace.

Pacienti byli při příjmu výzvy náhodně rozděleni do tří skupin (KONTROLNÍ – běžný postup, konzultace podle potřeby, AUDIO – vždy konzultace telefonem a VIDEO – vždy konzultace videohovorem).

Do finálního vyhodnocení „propadlo“ celkem cca 650 pacientů (258 + 193 + 192) v průměrném věku cca 60 let, cca 20% stavů bylo úrazového charakteru.

Při hodnocení „per protocol“ (v ojedinělých případech nebylo dodržena původní randomizace – někteří pacienti např. nechtěli být natáčeni) bylo na místě ponecháno v kontrolní skupině 25 pacientů, v AUDIO skupině 35 a ve VIDEO skupině 34 pacientů. Základní sledovanou veličinou byl podíl pacientů, ke kterým byl nutný opakovaný výjezd záchranky do 48 hodin po první návštěvě. Tyto opakované výjezdy byly v kontrolní skupině 2, v AUDIO skupině 3 a ve VIDEO skupině 8. Žádný z uvedených výsledků není statisticky významně rozdílný.

Dále byly kvalitativním výzkumem mezi účastníky hodnoceny 4 parametry charakterizující dojem z přenosu informace během AUDIO a VIDEO hovorů. S malou mírou zjednodušení se dá říct, že VIDEO hovor byl konzultujícími lékaři lépe hodnocený z hlediska kvality přenášených informací, ale z hlediska spokojenosti s léčbou (jak u zdravotníků, tak pacientů) byly výsledky srovnatelné.

Autoři uzavírají, že použití videohovorů v praxi nevedlo k lepším výsledkům co se týče ponechání pacientů v lehkém stavu na místě události. Z videohovorů sice měli konzultující lékaři lepší dojem, ale možná to paradoxně vedlo k větší „odvaze“ v rozhodnutí ponechat pacienta na místě a následně k častější nutnosti opakovaného výjezdu.

Pozn OF: výsledky studie mohou být pro příznivce moderní techniky zklamáním, nicméně je potřeba připomenout, že šlo o jednu z prvních prací svého druhu, navíc s relativně malým počtem pacientů (klíčová pro hodnocení je ta jedna desetina pacientů, ponechaných doma – což byly v tomto případě malé desítky v každé skupině). Určitě tedy nelze uzavřít, že je videopřenos „k ničemu“ – jen je potřeba najít tu správnou metodiku, jak ho využívat. Navíc je naprosto jasné, že v některých kritických situacích může být obrazová informace zásadní pro správnou organizaci pomoci a neakutní konzultace jsou ideálním způsobem, jak si celý komunikační řetězec nacvičit a dostat do rutinního užívání jak po technické, tak po mentální stránce.

Zdroj: Sykora, R., Renza, M., Ruzicka, J., Bakurova, P., Kukacka, M., Smetana, J., & Duska, F. (2020). Audiovisual Consults by Paramedics to Reduce Hospital Transport After Low-Urgency Calls: Randomized Controlled Trial. Prehospital and Disaster Medicine, 1-7.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz