Problém zvyšujícího se zatížení pohotovostních služeb samozřejmě není jen problémem Česka, ale i jiných zemí. Zde se ovšem při hledání příčin a souvislostí obvykle snaží vycházet spíš z dat, než z dojmů. Příkladem budiž práce berlínských autorů Herra a spol., která byla loni publikovaná v časopise British medical journal (BMC).

V Berlíně, stejně jako v mnoha jiných místech, poměrně rychle roste počet volání na tísňovou linku (za 4 roky o 9,1%), přičemž se ale počet obyvatel zvýšil pouze o 1%. Hypotézou, kterou se autoři rozhodli na základě některých mediálních projevů ověřit bylo to, že zvyšující se počet volání (resp. volání vyhodnocených jako tísňové výzvy) je „tažený“ událostmi nízké naléhavosti.

Za tímto účelem autoři analyzovali přes 1,5 milionů přijatých tísňových volání (výzev) z let 2018 – 2021 z území Berlína, které vedly k zásahu tamnější zdravotnické záchranné služby.

Na území Berlína provozují záchrannou službu dominantně tamní hasiči (Berliner Feuerwehr), kteří také odpovídají za provoz dispečinku včetně příjmu tísňových volání. Pro vyhodnocování naléhavosti hovorů se zde používá striktě formalizovaný systém MPDS, díky čemuž jsou data za celé sledované období kontrolovaná a konzistentní. Pro ilustraci zatížení – v roce 2021 přijali v Berlíně 430.674 výzev při počtu obyvatel 3,6 milionu, tj. cca 120 událostí na 1.000 obyvatel a rok. Pro srovnání – v témže roce byla v ČR incidence výzev řešených ZZS cca 100 / 1.000 obyvatel a rok, tj. o nějakých 17 procent nižší.

Hlavním předmětem zájmu byla samozřejmě naléhavost těchto událostí, ale údaje autoři vztáhli také k sociodemografickým údajům a hustotě osídlení v jednotlivých městských částech.

Základním zjištěním bylo to, že za sledované 4 roky zůstal podíl volání k „nekritickým“ stavům víceméně konstantní, resp. (statisticky nevýznamně) poklesl z 34,7% v roce 2018 na 30.0% v roce 2021. Nárůst počtu volání jde tedy na vrub rovnoměrně všem závažnostem včetně stavů, které byly vyhodnoceny jako rizikové nebo potenciálně rizikové (jiná věc je samozřejmě to, jak závažné ty události byly doopravdy).

Nejčastější klasifikace u nezávažných výzev byly nekomplikované bolesti břicha, nespecifický úraz, nespecifické onemocnění bez kritických příznaků, bolest bez kritických příznaků, pád na nekritickou část těla a kolapsový stav.

Regresní model ukázal, že nadprůměrný počet volání s nízkou naléhavostí generuje spíše mladší generace (0 – 39 let; OR 1,5 – 1,77 v různých věkových intervalech) ve srovnání s referenční skupinou nejstarších seniorů (80 – 90 let). Ne tolik, ale stále statistiky významně vyšší byl i počet volání od žen (OR 1,12), počet volání z oblastí s nižším socioekonomickým statusem (OR 1,01) a o víkendech (OR 1,02). Naopak žádný vliv nebyl nalezen ve vztahu k hustotě osídlení dané oblasti.

Autoři uzavírají, že výsledky nepotvrzují hypotézu o „celkově rostoucím počtu banalit“, se kterými se lidé obracejí na tísňové linky. Upozorňují však na to, že u mladší generace je podíl volání s nízkou naléhavostí výrazně nadprůměrný (podíl nezávažných stavů je tam až o 70% vyšší než u seniorů). Ano, senioři již řadu potíží znají a vědí co a jak, zatímco mladšího člověka může jeho první „žlučníček“ nebo opravdová „chřipečka“ pěkně vyděsit, takže autoři doporučují, aby právě na mladší generaci byla zaměřená osvěta na téma závažnosti běžných zdravotních potíží a možností jejich alternativních řešení.

Poznámka OF: Pocit stále častějšího využívání záchranky (a vůbec pohotovostních služeb) pro pacienty s „banálními“ příhodami rezonuje i českou zdravotnickou veřejností a objevuje se stále častěji i v mediálním prostoru. Jednotliví mluvčí se trumfují v desítkách procent „nadužívačů“, ale reálně žádná konkrétní data publikovaná nebyla a na zvídavý dotaz stran původu vyřčených čísel je nejčastější odpovědí podrážděné zavrčení ve smyslu „to přece ví každý“, v lepším případě přiznání, že jde o „kvalifikovaný odhad“. Přes roky opakování této mantry z nejrůznějších stran včetně oficiálních komunikačních kanálů nemocnic i záchranek ale dodnes nebyla publikovaná žádná srozumitelná, strukturovaná a podložená data, která by situaci dokládala (čímž neříkám, že tento problém neexistuje – jen ho prostě ani odborníci ověnčení akademickými tituly nejsou schopni popsat jinak, než na úrovni „jedna paní povídala“). Výše uvedená studie by tedy mohla být i pro nás v tomto směru aspoň docela malou inspirací a jemným připomenutím, že „ve světě“ se zkrátka některé věci dělají jinak. Bez objektivních dat a jejich racionálního vyhodnocení se totiž ven z našeho začarovaného kruhu věčného vzájemného přehazování odpovědnosti mezi záchrankami, praktiky, nemocnicemi a zejména pacienty nedostaneme.

Zdroj: Herr D et al. Increasing emergency number utilisation is not driven by low-acuity calls: an observational study of 1.5 million emergency calls (2018–2021) from Berlin. BMC Med 21, 184 (2023). https://doi.org/10.1186/s12916-023-02879-7

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.