Okouzlující jednoduchost létání s drony nedává novátorům přednemocniční péče spát a tak jsou stále v pokušení nějak je využít k bohulibým účelům. Na tuto vlnu naskočili i němečtí výzkumníci a výsledkem je simulační studie, publikovaná v časopise Resuscitation. Cílem studie bylo v co nejreálnějších podmínkách modelovat nasazení dronů jako prostředku, dopravujícího AEDčko zasahujícím „first responderům“ v případě podezření na zástavu oběhu.

Výzkumníci vytipovali 5 míst „modelové zástavy oběhu“ ve vzdálenosti od cca 0,5 do 10 km od báze dronu v méně osídleném pohraničním okrese Přední Pomořansko – Greifswald a následně do každého místa provedli deset simulovaných misí, během nichž dopravili pomocí dronu AEDčko zasahujícím „first responderovi“ – vyškolenému dobrovolníkovi, jimž byl zdravotník, policista či hasič mimo službu.

Dron se pohyboval v nízkých výškách v předem vymezených a hlídaných koridorech. Let probíhal (až na přistání) automaticky, byl ale supervidován „safety pilotem“, který měl k dispozici přenos z kamery s vysokým rozlišením z paluby dronu a měl i možnost v případě jakékoliv potřeby zasáhnout do řízení. Po dosažení místa události safety pilot nejprve ručně (na mapě) určil místo k přistání (šlo o plochu alespoň 5×5 metrů), kde následně dron přistál a „upustil“ balíček s AED.

Celý zásah (jak u „pacienta“, tak v místě přistání dronu) byl natáčen na video a pak vyhodnocen z různých pohledů včetně bezpečnosti přistání dronu, techniky resuscitace a dalších.

Každá akce byla zahájena simulovaným tísňovým voláním, na základě kterého byl aktivovaný jak místní first responder (FR), tak dron s AED.

Z původně plánovaných 50 letů se jich reálně uskutečnilo 46 (tři byly zrušeny z technických a jeden z časových důvodů), přičemž naměřený čas nutný pro vzlet dronu se pohyboval od 11 do 40 sekund podle typu použitého „hangáru“. Průměrná rychlost letu byla mezi 13 a 47 km/h a (s výjimkou výběru místa na přistání) nebyl nutný žádný zásah „safety pilota“. Ve všech případech došlo ke správnému uvolnění AED, i když v jednom případě se dron po přistání převrhnul a poškodil.

A teď to nejpodstatnější – čas od přijetí výzvy do defibrilace pomocí AED dovezeného dronem se pohyboval mezi 6 a 16 minutami (přičemž vyšší čas byl významně ovlivněn potížemi first responderů při hledání jednoho z „pacientů“ ve sklepě bytového domu), tj. ve všech případech byl kratší, než průměrný defibrilační čas záchranné služby, který je v daném (venkovském) regionu 19 minut a 48 sekund.

Všechna přistání dronu včetně převzetí AED proběhla bezpečně. Organizační kroky spojené s obsluhou dronu (převzetím AED) se nijak nepříznivě neprojevily na kvalitě resuscitace. Všichni zúčastnění first respondeři vyjádřili se systémem spokojenost a podporovali by jeho zavedení do praxe.

Autoři uzavírají, že simulovaný provoz potvrdil životaschopnost navrhovaného modelu zejména v málo osídlených oblastech s horší dostupností záchranné služby, ale na druhé straně je stále potřeba dořešit celou řadu legislativních, technických i organizačních otázek a v neposlední řadě edukovat danou komunitu, že se nasazení takového systému chystá a jak se zachovat při kontaktu s dronem.

Zásadním požadavkem je dobré pokrytí území datovým signálem pro přenos obrazu z kamery dronu. Dále je nutné podrobné digitální zmapování území, na základě kterého jsou definovány vyhrazené letové koridory do vybraných sídel. V těchto koridorech je zaručeno, že v cestě dronu nebudou překážky typu budov, stožárů vysokého napětí nebo rotorů větrných elektráren. Dron je sice samozřejmě vybaven mnoha senzory, ale na lesknoucí se okna, dráty elektrického vedení nebo točící se vrtule „větrníků“ mohou být, třeba za zhoršené dohlednosti, i nejlepší senzory „krátké“. I pak ale zůstávanou další rizika typu srážky s letícím ptákem nebo letadlem. Praktické nasazení může tedy nastat až po vyřešení všech těchto problémů – představa, že někomu spadne na hlavu osmikilový dron letící „zachránit“ podroušeného desperáta není zkrátka úplně dobře akceptovatelná.

Prozatím zcela nepřekonatelným problémem je pak provoz v noci, přestože se test uskutečnil v rovinaté přímořské oblasti. Obdobně je vysoce problematické nasazení v hornatých oblastech, která přidává koridorům ještě třetí rozměr, přináší riziko výpadů signálu a má i kopu dalších limitů.

Autoři také vůbec nediskutují „cost-benefit ratio“ celého systému – zda je cena za počet dronů nutných pro pokrytí určitého území, implementaci supermoderních technologií a zejména cena za dlouhodobé provozování celého systému dostatečně „konkurenceschopná“ ve srovnání s jinými možnostmi, jak investovat do zdravotnictví – počínaje například vybavením kritických lokalit stabilně umístěnými AED, které by si FR vyzvedl cestou k zásahu (případně rovnou vybavením všech FR v systému vlastním defibrilátorem) až třeba po rozšíření počtu stanovišť záchranky.

Osobně se tedy stále domnívám, že se ostrého nasazení dronů v prostředí záchranky hned tak nedočkáme a ani publikovaná studie nepřinesla do problematiky nějaký zásadní průlom. Spíš naopak – čím reálnější simulace, tím víc zdánlivě drobných, ale velmi složitě řešitelných potíží se objevuje (prostě krásná ukázka Paretova principu v praxi). Na jejich dostatečně spolehlivé překonání, které je pro rutinní provoz nezbytné, si budeme muset ještě hodnou chvíli počkat.

Zdroj: Baumgarten K. et al. Drones Delivering Automated External Defibrillators—Integrating Unmanned Aerial Systems into the Chain of Survival: A Simulation Study in Rural Germany. Resuscitation, December 27, 2021, DOI:https://doi.org/10.1016/j.resuscitation.2021.12.025

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.