Čas od času proletí mediálním prostorem informace o úspěšném nasazení dobrovolných zachránců – „first reponderů“. Všechna čest, ale málokdy se dozvíme i to, že aktivací „responderů“ bylo daleko víc a úspěch je jen ona pomyslná třešnička na dortu mnoha aktivací, které k záchraně života nevedly. Ano, v medicíně je běžné, že na jeden opravdu „zachráněný život“ připadají desítky nebo i stovky rutinních vyšetření a pacientů zdravějších než zdravotník který je ošetřuje, ale veřejnost, hodně ovlivněná mediálním obrazem záchranářů jako odhodlaných mužů a žen jdoucích „z akce do akce“, očekává, že pokud se stanu first respoderem, první zachráněný život se dostaví nejpozději do týdne a další budou následovat v pravidelném rytmu. Srážka s realitou je pak někdy bolestná a mnohdy vede k desiluzi, ztrátě motivace a následně i k obrovskému „odpadu“ původně nadšených laických zachránců v průběhu následujících měsíců a roků, během nichž se v reálu s žádnou zástavou oběhu (nebo jinou „akční“ událostí) nesetkají.

Z tohoto pohledu může být zajímavý článek autorů Smidy a spol. z Pittsburghu v Pensylvánii, vycházející v časopise Resuscitation. Cílem autorů bylo analyzovat spektrum zásahů First reponderů, aktivovaných mobilní aplikací při podezření na náhlou zástavu oběhu.

Během let 2016 – 2020 byli v Pittsburghu (cca 300.000 obyvatel) First repondeři aktivovaní celkem 840x. K reálnému kontaktu s pacientem došlo v 654 případech (zbylí pacienti nebyli nalezeni, případně byl zásah odvolán cestou).

Z uvedených 654 pacientů byla skutečně „zastavená“ jen menšina, celkem 292 pacientů, a resuscitace posádkou EMS byla následně zahájena jen u 68 z nich (4 případy byly následně vyřazeny z hodnocení, protože se dodatečně ukázalo, že k zástavě došlo ve zdravotnickém zařízení vybaveným AED – v ambulanci, dialyzačním středisku apod.). AED se před příjezdem záchranné služby podařilo first responderům použít ve 13 případech (20%) z těch, co byli resuscitovaní i záchrankou), 4 pacienti dosáhli ROSC ještě před příjezdem záchranné služby.

To, co mě na práci také zaujalo, byla analýza 362 případů, u nichž došlo pro podezření na zástavu oběhu k aktivaci FR, ale zástava se u nich následně nepotvrdila. Přes polovinu z nich tvořili intoxikovaní (z toho 40% intoxikovaní opiáty, 13% alkoholem), v 35% šlo o neupřesněná onemocnění, kolaps či synkopu, v jednotkách procent byly podstatou stavu křeče, obstrukce dýchacích cest, psychiatrická onemocnění, ojediněle i úrazy či alergická reakce.

Když to tedy sečteme a podtrhneme, dominujícím „zákazníkem“ first responderů byli nakonec pacienti intoxikovaní drogou nebo alkoholem. Pacientů skutečně indikovaných k zahájení resuscitace bylo necelých 10% (68 na 840 aktivací) a pacientů, kde se podařilo obnovit oběh ještě před příjezdem záchranné služby, jen 0,5% (4/840), tj. statisticky jeden „vlastníma rukama zresuscitovaný“ pacient na 200 aktivací first respoderů. Takový poměr samozřejmě není úplně vždycky dostatečně motivující pro stávající, ale i potenciální nové first respondery. Je ale dobré o těchto číslech vědět a pracovat s nimi. Mohou totiž hrát významnou roli nejen v motivační přípravě poteciálních first responderů, ale i v úvahách, koho vůbec jako first respondery využívat, aby celá logistika systému, výběrem vhodných cílových skupin počínaje, přes školení a doškolování až třeba po zajištění potřebného technického vybavení dávala smysl. Rozhodně by tedy bylo užitečné, abychom podobná čísla znali i pro ČR.

Zdroj: T. Smida et al. PulsePoint dispatch associated patient characteristics and prehospital outcomes in a mid-sized metropolitan area. Resuscitation, https://doi.org/10.1016/j.resuscitation.2021.11.007

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.