Alarmy v intenzivní péči – když méně je více

Sice starší, ale možná stále více aktuální článek: americká Spojená akreditační komise upozornila na zajímavý problém – s množstvím používaných přístrojů a zdokonalováním jejich funkčnosti roste raketovým tempem také počet generovaných alarmů. Komise udává, že na jednoho hospitalizovaného pacienta připadá v průměru až 700 alarmů za 24 hodin. 85-90% alarmů jde přitom na vrub událostí, které nijak nesouvisí se zdravotním stavem pacienta, ale upozorňují jen na technické problémy monitorování (spadlé čidlo, odlepená elektroda, nevhodně nastavené limity alarmů, rušení… apod.). Tato „hyperinflace“ alarmů vede v důsledku k tomu, že jednotlivé alarmy a signalizace nakonec personálu splynou do indiferentního zvukového pozadí. Personál se naučí alarmy ignorovat, nebo bezmyšlenkovitě odmačkávat, aniž by přesně zjišťoval, proč vlastně alarm vznikl, v horším případě prostě zvuk alarmu úplně vypne. Navíc co přístroj, to jiná signalizace, takže není možné vytvořit si potřebné stereotypy a na první poslech rozpoznat závažné alarmy od nezávažných. V každém případě se v důsledku tohoto „pokroku“ bezpečnost pacienta paradoxně zhorší, přestože je na nejmodernějších monitorech. Komise doporučuje, aby každé zdravotnické zařízení zrevidovalo a standardizovalo politiku alarmů, rozdělilo je podle priorit a přijalo preventivní opatření pro minimalizaci alarmů z technických příčin.

K tématu lze najít i řadu dalších prací v podobném duchu, samozřejmě nejvíce z prostředí nemocničních JIPů. Závěry jsou však vždy podobné – výrobci se drží politiky charakterizované mottem všech alibistů „better safe than sorry“. Alarmy tak raději aktivují raději více a intenzivněji („kdyby něco“). Správně by ale celá politika alarmů v dané společnosti měla být předmětem vyhodnocení rizik a potřeba alarmů by měla být definovaná zejména ze strany uživatelů. Výrobci by v tomto procesu měli mít zejména poradní a konzultační roli. Cílem by pak mělo být dosažení stavu „safe and silent“, protože právě ten ve skutečnosti zajišťuje nejvyšší bezpečnost pro pacienta.

K tématu mám dvě osobní poznámky: První – situace se samozřejmě netýká jen lůžkových zdravotnických zařízení, ale – byť možná v menší míře – i záchranných služeb. Každý zná otravné monitory, neustále alarmující kvůli každému artefaktu, vyvolaném drncnutím sanitky na nerovné silnici apod. A to pochopitelně ze všeho nejvíc u „špatných“ pacientů, u kterých dobře víme, že jsou špatní, a potřebujeme rychle a správně vymyslet, co s nimi. Navíc moderní inženýři neponechávají nic náhodě, takže alarm řve zvukem vojenské polnice tak, že by to probudilo i mrtvého – asi aby byl slyšet, i kdyby posádka nechal pacienta v sanitě jeho osudu a šla si nakoupit do i krámu opodál. Fakt optimální podmínky pro přemýšlení – ale hlavně, že výrobce je „z obliga“…

A druhá – dobře si vzpomínám, jak před X lety přišly na sály jedné nejmenované nemocnice místo naprosto bazálních jednoúčelových (a skvělých) oxymetrů „komplexní monitory“ hlídající spoustu veličin, ovšem taky reagující alarmem mimo jiné na „rušení“ EKG chirurgickou elektrokoagulací. Přirozeným a logickým důsledkem bylo to, že prakticky pravidelně byl zvuk alarmu vypnutý, takže ve finále nebyla – díky „zdokonalení přístrojového vybavení“ – hlídaná ani ta saturace.

Zkrátka – „všeho moc škodí“ platí bezezbytku i v otázce příliš dokonalého monitorování včetně „ostrého“ alarmování kvůli kdejaké drobné nebo opakovaně stejné anomálii.

Zdroj: Pewtzow L. New Guidelines to reduce ‚Alarm fatigue‘, online na www.medscape.com