Ani černá, ani bílá aneb dýchání z plic do plic v rámci laické resuscitace

Před pár dny proběhly v mediálním prostoru dvě poměrně razantně podané, bohužel však protichůdně vyznívající, informace na téma „dýchání a resuscitace“. Výsledkem je trocha zmatku u laické veřejnosti. Jak to tedy je? Umělé dýchání nikdy (jak tvrdí jeden), nebo vždycky (jak říká druhý)?

Nejde přitom o nic jiného, než spor do krajnosti zahnané teorie i praxe – světa v jeho ideálně dokonalé, duhové podobě a na druhé straně v podobě totálně černobílé. Jenže reálný svět není ani takový, ani makový.

Z teoretického hlediska samozřejmě není potřeba pochybovat o tom, že součástí resuscitace je i náhrada dýchání. S vysokou pravděpodobností se dá tvrdit, že resuscitace s DOBŘE prováděným dýcháním je celkově lepší, než resuscitace bez dýchání. Jenže kdo z laiků dokáže dýchat DOBŘE – bez časových ztrát a opravdu účinně?

Není zástava jako zástava

K úplnému selhání životních funkcí („klinické smrti“) může dojít dvěma hlavními mechanizmy: BUĎ prvotně dojde k selhání oběhu (srdce) a následně k selhání dýchání (tzv. primární zástava oběhu), NEBO opačně – prvotně dojde k selhání dýchání (dušení) a následně k zástavě oběhu (sekundární zástava oběhu).

  • Primární zástavy oběhu jsou typické tím, že dochází k náhlému kolapsu zdánlivě (víceméně) zdravého člověka. K selhání dýchání dochází následně v řádu několika desítek sekund až „malých jednotek“ minut.
  • Sekundární zástavy oběhu jsou naopak typické tím, že zástavě předchází (relativně) dlouhá epizoda dušení, která je obvykle i laikům zřejmá (např. tonutí, astmatický záchvat, pobyt v zakouřením prostoru, ale i při nevhodné poloze při bezvědomí, které vzniklo následkem úrazu, otravy nebo záchvatovitého onemocnění…). K selhání oběhu dochází zpravidla až za relativně dlouhou dobu minut (při úplné zástavě dechu) až desítek minut (při kriticky ztíženém, ale přetrvávajícím dýchání).

V dospělém věku převažují primární zástavy oběhu (cca 80%).

U dětí je situace trochu odlišná. Do věku cca 10 roků se vyskytují skoro výhradně sekundární zástavy, později se objevují i primární zástavy. Celkově je ale naštěstí zástava oběhu v dětském věku extrémně vzácná (v praxi cca 1 – 2 % všech mimonemocničních zástav oběhu).

U pacientů s primární zástavou je v prvních minutách po kolapsu v těle relativně dost kyslíku a dominantní potřebou je zajistit náhradu oběhu nepřímou masáží, případně přímo obnovení oběhu defibrilací. Samozřejmě s postupujícím časem, kdy se původní zásoby kyslíku vyčerpávají, začíná být aktuální i potřeba náhrady dýchání. Vždycky ale platí, že je lepší jen mačkat, než nedělat nic.

U pacientů se sekundární zástavou je naopak naprosto zásadní obnovení okysličení organizmu, tj. uvolnění dýchacích cest a zahájení umělého dýchání. U těchto pacientů by měl být pokus o prodechnutí vyzkoušený VŽDYCKY, bez ohledu na to, že se to třeba moc nedaří. Nemá velkou cenu masírovat, pokud v těle není žádný kyslík.

Co tedy o dýchání v rámci laické resuscitace víme

  • U dospělých pacientů s náhlým a nečekaným kolapsem nepřináší dýchání přinejmenším prvních cca 5 – 6 minut žádnou výhodu;
  • Až 95% potenciálních laických zachránců není ochotno provádět dýchání z plic do plic do „cizího“ člověka;
  • Dýchání z plic do plic v rámci laické resuscitace má prokazatelný přínos u dětí tam, kde k selhání životních funkcí došlo z důvodu zástavy dechu, nejčastěji tonutí.

Co si o dýchání v rámci laické resuscitace myslíme (ale spolehlivá data na to nejsou)

  • Resuscitace s DOBŘE prováděným dýcháním je lepší, než resuscitace bez dýchání; resuscitace bez dýchání je u většiny (ale ne u všech) pacientů lepší, než resuscitace se ŠPATNĚ prováděným dýcháním.
  • Čím delší uplynula doba od zástavy oběhu, tím více je dýchání z plic do plic potřebnější;
  • Dýchání z plic do plic je vhodné provádět především u všech pacientů, kde došlo k zástavě oběhu z důvodu primární poruchy dechu (dušení, tonutí…);
  • Pokud je přítomna účinná forma terminální dechové aktivity, dýchání z plic do plic pravděpodobně nepřináší významnou výhodu.

A co na to odborné autority?

Resuscitační věda není jedno schéma – doporučené postupy mají stovky stran. Pro potřeby základní laické resuscitace jsou ale doporučení velmi zjednodušená a je snaha, aby byla univerzálně použitelná, byť třeba ne optimální pro zcela všechny pacienty.

Právě téma „dýchání při laické resuscitaci“ má v sobě tolik „ale“, že připouští spoustu pohledů a přístup k dýchání v rámci laické resuscitace je také jeden z mála bodů, kdy se (zdánlivě) poměrně zásadně rozcházejí doporučení Evropské rady pro resuscitaci (ERC) a Americké kardiologické společnosti (AHA), dvou nejvýznamnějších autorit ve světě resuscitace. Jenže v zásadě je to spor o to, zda je sklenice poloprázdná, nebo poloplná.

  • Podle ERC by umělé dýchání by v rámci laické resuscitace v zásadě mělo být prováděno; pokud ovšem na místě není nikdo, kdo je k jeho poskytování vycvičen, prováděno být nemusí.
  • Podle AHA umělé dýchání v rámci laické resuscitace prováděno být nemusí; pokud je ale na místě osoba vycvičená k dýchání z plic do plic, prováděno by být mělo.
  • Obě organizace se nicméně shodují, že dýchání z plic do plic by VŽDY mělo být prováděno u dětí a tonoucích.
  • Obě organizace se shodují i v tom, že v rámci laické resuscitace vedené přes telefon operátorem záchranné služby by měli být laičtí volající v případě dospělých vedeni pouze k provádění nepřímé srdeční masáže.

Pořád je to moc složité? Tak na závěr moje osobní doporučení pro netrénované laiky:

Pokud jste svědky KOLAPSU DOSPĚLÉHO, který se nebudí a nedýchá buď vůbec, nebo „divně“, na nic nečekejte, nic neřešte a hlavně mačkejte. Pokud máte někoho po ruce, může zkusit sehnat AED a defibrilovat. Dýchání je až to úplně poslední a nenuťte se do něj.

Pokud je potřeba oživovat DÍTĚ, případně je stav zjevně důsledkem DUŠENÍ, ÚRAZU nebo OTRAVY, VŽDYCKY se snažte pacientovi nejprve uvolnit dýchací cesty a prodechnout ho, a když to nepomůže, snažte se o resuscitaci střídáním kompresí a dýchání z plic do plic. Good luck!

Víc o první pomoci „rychle, stručně a hlavně prakticky“ se dočtete ZDE.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz