Brněnská „causa novorozenec“ definitivně uzavřena. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat… ale je dobře se touto zkušeností řídit…

Po osmi letech se zřejmě definitivně uzavřel nešťastný případ novorozence, bez souhlasu rodičů převezeného do nemocnice. Nejvyšší soud potvrdil, že v daném případě došlo k pochybení záchranné služby a ta je povinna poskytnout rodičům dítěte (v podstatě symbolické) odškodné. To, že šlo o novorozence, a zasahující lékař navíc krátce po události zemřel, dodává navíc celé kauze významný emotivní podtext a událost dodnes vyvolává mezi drtivou většinou záchranářů vlnu negativních emocí – tak silnou, že se dostala i do jedné z učebnic urgentní medicíny jako příklad toho, jak záchranáři trpí nespravedlivým přístupem státních institucí.

Jenže – jakkoliv je emotivní stránka věci pochopitelná, základní rozměr události je někde jinde: nejde o „trest za snahu poskytnout co nejlepší péči“, i když na první pohled to tak i může vypadat. Ve skutečnosti vůbec nejde o to odvezení dítěte proti vůli matky, ale o to, že tento zásadní vstup do občanských práv matky není ABSOLUTNĚ NIJAK odůvodněný v příslušné výjezdové dokumentaci. Ano, záchranáři MOHOU za určitých okolností jednat a léčit dítě proti vůli jeho rodičů, ale ďábel se skrývá těch „určitých okolnostech“ – tj. mohou tak činit výhradně ve stavu, kdy je to nutné pro odvrácení bezprostředního ohrožení života a zdraví. To musí být samozřejmě přesně popsané v dokumentaci. Pokud to tam nejen popsané není, ale naopak je tam stav pacienta v době zásahu záchranné služby prokazatelně zdokumentovaný jako normální (jak tomu bylo i v tomto případě – ale to asi nechceme slyšet…), nejde se schovat za pojem „administrativní chyba“, který evokuje spíš něco jako překlep v rodném čísle.

Toto není spor o zachraňování dítěte, toto je spor o respektování základních lidských svobod. Je to spor o to, zda záchranka (ale spolu s ní vlastně jakýkoliv státní orgán) mohou prolamovat tyto svobody bez toho, aniž by to jasně a srozumitelně zdůvodnily. Zda fakt, že záchranáři bezpochyby patří mezi „pomáhající profese“, jim dává morální, nebo faktické právo stát někde výš nad běžným občanem a nad běžnými zákony. To, že soud potvrdil, že NEMOHOU, považuji – jakkoliv to bude mezi námi záchranáři hodně nepopulární – za vítězství demokracie. Ne, jako záchranáři nejsme „soudci z lidu“ (ono ostatně totéž platí pro tak populární návrhy pokut za „zneužívání záchranky“) a nemáme žádná speciální práva, abychom mohl páchat dobro „ať to stojí co to stojí“, bez ohledu na postoj pacienta.

Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Čím dříve si to uvědomíme a hlavně akceptujeme – a to platí nejen pro řadová záchranáře v terénu, ale – a hlavně – pro řadu vysoce postavených funkcionářů záchranných služeb – tím lépe. Utvrzováním se v tom, že jsme něco víc, „vždyť se přece snažíme pomáhat a nejlíp víme, co je pro koho dobré“, škodíme jen sami sobě. Ostatně každodenní stížností agenda týkající se záchranných služeb napříč republikou, v níž nedominují odborné chyby, ale stížnosti na nevhodné, povýšené chování záchranářů a poučování pacientů, jen svědčí o tom, jak aktuální je to téma.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz