Z deníčku soudního znalce: záchranka a souhlas pacienta

„Nové“ (už 7 let staré) zdravotnické zákony krom jiného důkladně ukotvily zásadu, podle níž je vztah zdravotníka a pacienta v zásadě partnerský a jakékoliv zdravotníkovo konání musí být podmíněno tím, že s ním pacient souhlasí.

V rozporu s představami militantních „zdravokratů“ to neznamená nutnost podepisovat třístránkový písemný souhlas s měřením krevního tlaku (v záchrance v naprosté většině případů postačí, pokud daný výkon pacient prostě strpí a nijak se proti němu neohradí – souhlasí tzv. „konkludentně“) , nicméně především nesmí být narušeno právo pacienta s navrženým výkonem (postupem) nesouhlasit.

V přednemocniční péči se ale může stát, že pacient z jakéhokoliv důvodu nemůže souhlas resp. nesouhlas projevit, a nebo ho sice projevit může, ale zákon umožňuje (a v tomto kontextu vlastně současně vyžaduje) péči poskytnout i bez souhlasu, resp. přes nesouhlas pacienta.

Jaké situace to ale jsou? Velmi podrobně je popisuje §38 zákona 372/2011 Sb. O zdravotních službách a zde přinášíme výběr toho nejdůležitějšího pro práci záchranky:

a) všeobecně, pokud:
– zdravotní stav neumožňuje pacientovi tento souhlas vyslovit;
– jde o vážnou duševní poruchu, pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta.

b) bez souhlasu zákonného zástupce u nezletilého pacienta nebo pacienta s omezenou svéprávností, pokud:
– je poskytnutí zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví;
– je u pacienta podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

c) při transportu k hospitalizaci, pokud:
– bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo ochranné léčení formou lůžkové péče;
– je nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví;
– je podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu;
– pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.

Pokud se na výše uvedené situace podíváme měřítkem „přísnosti“ omezení, můžeme je rozdělit do tří kategorií:

1. KDY LZE BEZ SOUHLASU PACIENTA KONAT „TÉMĚŘ VŽDY“

Nejbenevolentnější situace se paradoxně týká pacientů s VÁŽNÝM duševním onemocněním, přestože v praxi je s touto situací spojeno nejvíce obav. Řada záchranářů či lékařů se totiž domnívá, že transport pacienta s duševní poruchou proti jeho vůli je podmíněný vyhrocením situace – aktivním konáním, které jeho nebo jeho okolí už bezprostředně ohrožuje. Zákon ovšem umožňuje bez souhlasu transportovat na odborné vyšetření pacienta s duševní poruchou i tehdy, pokud existuje jen riziko, že by případné neléčení mohlo někdy v budoucnu vést k poškození zdraví. Protože „vážnost onemocnění“ ani nutná míra rizika není nijak kvantifikovaná, dá se shrnout, že v této situaci mají záchranáři, pokud budou postupovat s trochou rozumu, poměrně volné ruce.

2. KDY LZE V URČITÝCH SITUACÍCH KONAT BEZ SOUHLASU PACIENTA

Přísnější situace už panuje u nezletilých pacientů (resp. pacientů s omezenou svéprávností). Zde je zásah proti vůli zákonného zástupce možný, pokud bezprostředně odvrací ohrožení života nebo přímo brání vzniku vážnému poškození zdraví. Do těchto kategorií ovšem zcela jistě nespadají situace, kdy je vyšetření v nemocnici vhodné zejména z obecně preventivních důvodů – a všichni už asi tušíme, že řeč je zejména o domácích porodech. Jakkoli se nám to může jevit vůči novorozenci sobecké a nespravedlivé, nezbývá, než respektovat zákonnou úpravu a pokud neexistují jasné známky hrozícího vážného poškození zdraví (nebo dokonce ohrožení života), je vhodné postupovat velmi konzervativně. A naopak – aktivní postup, který je v rozporu s přáním rodičů, musí být naprosto precizně zdokumentovaný právě s důrazem na konkrétní důvody, které k danému postupu vedly.

V této souvislosti je ještě dobré připomenout, že nezletilost neznamená paušální ztrátu práv vyjádřit své přání. V případě projeveného přání tedy musí zdravotník vyhodnotit duševní vyspělost pacienta a respektovat ta přání, která jsou této vyspělosti přiměřená. Nemusí přitom jít jen o provedení určitého léčebného výkonu, ale např. i o nesouhlas s podáním informace další osobě (a to včetně jednoho či obou rodičů apod.).

3. KDY ZÁSADNĚ NELZE KONAT BEZ SOUHLASU PACIENTA

V případě úrazů a somatických onemocnění u svéprávného pacienta je naopak zákon striktní a (kromě přesně vyjmenovaných situací – viz bod c) neumožňuje záchranné službě konat proti vůli pacienta, a to ani tehdy, pokud by šlo o bezprostřední ohrožení života či zdraví. Teprve pokud pacient není schopen svoji vůli projevit, má se za to, že souhlasí s provedením výkonů, u nichž lze předpokládat, že jsou v jeho zájmu.

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz