Telefonicky asistovaná resuscitace (TANR) patří už neodmyslitelně do standardní palety činností operátorů zdravotnických tísňových linek. Už dlouhé roky je také známo, že skutečně funguje a prokazatelně velmi významně zvyšuje naději postižených na přežití zástavy ve srovnání se stavem, kdy instrukce poskytnuty nejsou (viz třeba ZDE – nojo, je to už neskutečných skoro 20 let…).

Jedním z největších „oříšků“ celého konceptu telefonické asistence při resuscitaci je rozpoznání zástavy oběhu. Jasně – pokud postižený leží, nereaguje a nic nedělá, už je to jednoduché, jenže to už zástava nějakou dobu trvá a víme, že daleko lepších výsledků se dá dosáhnout při včasném zahájení, dokud trvá aspoň gasping. Jenže intuice napovídá i to, že i když gasping trvá, není jedno, kdy se začne resuscitovat. Ale jak moc to není jedno?

Právě na tento cíl se zaměřila studie autorů Järvenpää a spol. z univerzity ve finském Tampere, která nyní vychází v časopise Resuscitation.

Autoři analyzovali (ve dvou nezávislých týmech) celkem 451 nahrávek volání na tísňovou linku u pacientů s potvrzenou zástavou oběhu, z nichž do studie zařadili nahrávky, kdy na místě nebyl profesionální zdravotník, pacient byl během volání v bezvědomí a současně bylo přítomno patologické dýchání.
Nahrávek splňujících požadovaná kritéria bylo nakonec celkem 246, z nichž operátor ve 217 případech (88%) rozpoznal, že jde o zástavu oběhu. Z těchto 217 případů 24x zahájili resuscitaci sami laici na místě. Ve zbývajících 193 případech se operátor pokusil o TANR a ve 153 případech nahrávka potvrdila, že na místě skutečně probíhala laická resuscitace na základě pokynů operátora. Na základě audionahrávky autoři rovněž hodnotili kvalitu laické resuscitace, zejména správnou frekvenci a výskyt případných přestávek.

Základní metrikou bylo samozřejmě kvalitní přežití – to u pacientů se vstupní fibrilací dosáhlo celkově 35% a u pacientů s ostatními rytmy 3%.

Možná překvapivě autoři nenalezli významnou závislost mezi výsledkem a kvalitou laické resuscitace, to podstatné je ale jinde: výskyt komorové fibrilace při příjezdu ZZS a zejména dlouhodobé kvalitní přežití bylo jednoznačně svázané s kratšími časy do rozpoznání zástavy a zahájení resuscitace. Ve skupině přeživších byla zástava rozpoznána a TANR zahájena v průměru o půl minuty rychleji (rozpoznání 1:04 vs. 1:34, p=0,002 a zahájení TANR 1:15 vs. 1:50, p=0,039) a resuscitace začala být reálně prováděna cca o minutu dříve (2:25 vs. 3:40 p=0,002). V multivariantní analýze potom každá minuta zpoždění dispečera při zahájení TANR snížila pravděpodobnost přítomnosti defibrilovatelného rytmu při příjezdu ZZS o 23 % (OR 0,76 [0,61;0,95], p = 0,018). Dál už tu pohádku známe – právě defibrilovatelný rytmus je hlavním a zcela zásadním prediktorem dlouhodobého kvalitního přežití. A ve studii vyšlo pro tříměsíční kvalitní přežití pacientů s fibrilací vs. s nedefibrilovatelným rytmem OR 16,67 (5,41;52,63), p<0,001. Jinak řečeno, pokud se podaří udržet fibrilaci, jsou šance pacienta na přežití 16x větší!

Autoři tedy nejen potvrdili, ale i kvantifikovali časovou závislost „udržení“ defibrilovatelného rytmu do příjezdu ZZS a opět potvrdili, že u TANRu není čas na otálení a nekonečné ověřování co a jak – když ne každá vteřina, tak každá minuta se rozhodně počítá.

Zdroj: Järvenpää, Valtteri et al. Prompt dispatcher-initiated tele-CPR and facilitation of bystander’s CPR to improve out-of-hospital cardiac arrest outcomes: A prospective cohort study from Finland. Resuscitation, Volume 215, 110755

(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz

PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.