Další fatální nehoda LZS na Slovensku

Létání do terénu, a speciálně v noci, patří mezi nejnáročnější činnosti LZS a udržení rizika v přijatelných mezích vyžaduje kvalitní výcvik, techniku i dostatečnou praxi. Proč to píšu? Ve středu večer došlo k další tragické nehodě záchranářského vrtulníku na Slovensku. Přesné příčiny nehody nejsou známé, ale ať jsou jakékoliv, je potřeba, aby nehoda byla posouzená v opravdu širokých souvislostech, už jen proto, že týž provozovatel by měl od ledna obsadit dvě stanice LZS i v Česku. Navíc se mezi odbornou veřejností vedou diskuze o tom, zda by i u nás neměla být do budoucna zavedená dvacetičtyřhodinová pohotovost na všech stanovištích. To by ale nevyhnutelně vedlo k tomu, že by bylo nutné angažovat i piloty bez velkých zkušeností. Ostatně právě to je podle mého soudu jednou z hlavních systémových příčin série katastrof, která postihla slovenské kolegy. Připomeneme-li si např. loňskou nehodu ve Slovenském ráji, pilot vrtulníku podle vyjádření provozovatele patřil mezi „zkušené“, protože nalétal za 24 let celkem 1.800 hodin. Na první pohled je to sice pro laika poměrně velké číslo, jenže po přepočtu to znamená, že nalétal 75 hodin ročně, což je nálet aktivnějšího amatéra a o získávání velkých zkušeností nemůže být řeč. K nehodám v letectví docházelo, dochází a docházet bude. Je ale nutné si stále dokola připomínat, že úkolem (nejen) leteckých záchranářů není pomocí hrdinských kousků spasit celý svět, ale především bezpečně dostat sebe k pacientovi a pak pacienta do nemocnice. Právě tak nejlépe uctíme památku kolegů, kteří se ze včerejší směny nevrátili k rodinám…

(c) Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz